Soukromý život Heleny Trojské

24.10.2008 15:11

Knihu jsem nedávno přečetla po mnoha letech, když mi ji vrátila kamarádka, která ji také nadšeně přečetla. Opakovaně jsem ji četla jako studentka v roce 1970, když u nás vyšla. Pak znovu, až jsem překročila čtyřicítku a byla již "zralou" ženou.

Z anglického originálu THE PRIVATE LIFE OF HELEN OF TROY (1948) přeložila Eva Pilařová za jazykové spolupráce Hany Polákové, vydalo nakladatelství Práce 1970. Ovšem knihu autor napsal mnohem dříve, viz úryvek z předmluvy, který zároveň dobře vysvětluje, v čem tkví kouzlo humorného pohledu na antické dějiny.

Úryvek z předmluvy (autor: John Erskine)

Tato kniha byla napsána v první polovině roku 1925 a vyšla na podzim téhož roku. Použil jsem půtek a diskusí nejen k tomu, abych vykreslil Heleninu povahu a odlišil ji od povahy jejího mažela, ale i ke studiu hlubokého a řekl bych téměř univerzálního rozdílu mezi mužem a ženou. Muž se často rozhoduje příliš ukvapeně. Tato ukvapenost pochází ze špatného zvyku přiklánět se k obvyklému a konvenčnímu postoji společnosti. Když už jednou rozhodnutí padlo, pečlivě je rozvažuje a posuzuje problém ze všech stran – jenže trochu pozdě.časem ztrácí dokonce i víru v to, co udělal, kdežto ženy nikdy.Váhá před činem, ale když už něco jednou udělala, je to v jejích očích správné. Jistota, kterou jsem přiřkl Heleně,sebevědomí, s nímž přehlíží svou minulost, je podle mého názoru vlastností nejjemnějších a nejmoudřejších žen.

Úryvek z jednoho z rozhovorů Heleny a její dcery Hermiony

"Vysvětlilas mi pojem skandálu a pokusím se porozumět tvému pojetí lásky,“ řekla Hermiona. „Můžu ti položit jednu osobní otázku? Předpokládám, že tvá teorie má platit pro tebe právě tak jako pro muže, kteří tě milovali. Byla i pro tebe láska vždycky omylem?“
„Omylem nikdy, vždycky iluzí,“ prohlásila Helena.
Tak když jsi utekla s Paridem, nemilovala jsi vlastně jeho, jak jsi později zjistila, že?“
„Dalo by se říct, že – to nebyl skutečný Paris.“
„Musíš ale přiznat, že ses v tomhle případě nemohla vymlouvat na nezkušenost,“ připomněla Hermiona. „Už předtím jsi milovala mého otce a předpokládám, že jsi ani u něho nenašla, co jsi hledala. Podruhé už ses neměla splést.“
„Za tvého otce jsem se provdala,“ řekla Helena. „Nikdy jsem netvrdila, že ho miluji. Ale nechci tě pobouřit a postavit sebe samu do nesprávného světla; musím říct, že jsem měla Menelaa vždycky ráda a že to je vzorný manžel. Jenže tvůj argument by nebyl na místě, i kdybych ho vášnivě milovala. Musela bych se přiznat ke stejnému zklamání v lásce k Menelaovi jako v lásce k Paridovi. Protože do iluze se zamiluješ. A nezáleží na tom, jak často, nezáleží na tom, jak dalece dovedeš odhadnout konec, vítáš každou novou iluzi – protože jenom v ní zachytíš vlastní představu svého lepšího já. V tomto smyslu je podle mého názoru láska chorobou, nevyléčitelnou chorobou.“
„Podle toho tedy – když jednou někdo v tobě vzbudí božskou představu sebe samé a pak už ho nikdy nespatříš, musíš zůstat navždy šťastná.“
„Vidím, že máš postřeh,“ připustila Helena, „jenže taková moudrost by byla nelidská.“
„Ještě jednu otázku, maminko – tatínek se na to dívá taky tak?“
„Pochybuji, ale člověk nikdy neví,“ řekla Helena. „Tatínek se přede mnou nešířil o svých názorech na lásku – aspoň ne v poslední době.“
„Jsem přesvědčena, že by s tebou nesouhlasil,“ prohlásila Hermiona, „zrovna tak jako já. Tvá chvála pravdy mi dodává odvahy, abych ti řekla, že nevěřím, že by se všichni ostatní kromě tebe mýlili a že by jejich štěstí bylo přeludem. Já sama bych si zvolila to jejich štěstí. Nikdy nepochopím, že ty, tak krásná a chytrá, s manželem, kterého sis sama vybrala z tolika báječných nápadníků, ses mohla zahodit s takovým Asiatem. Snažila jsem se představit si, v jakém jsi asi byla duševním rozpoložení, když jsi s ním utekla, ale nepodařilo se mi to.“
„Ne, tohle se ti rozhodně nepodařilo,“ potvrdila jí Helena. „Vzpomínám si na historky, které jsi tu o mně rozšiřovala. Řekla jsi Charitě, že jsem se nemohla bránit – že mě Paris unesl násilím.“
„Považovala jsem to za nejšetrnější verzi.“
„Ach – tak tys měla několik verzí na vybranou? Ani nevím, oč jsem přišla – pověz mi ty ostatní!“

„Paris mě nemohl unést proti mé vůli. Do jisté míry jsem s ním šla dobrovolně, ale když se tomu podíváš na kloub, přijdeš na to, že tahle verze byla pravdivá – opravdu jsem byla očarována.“
„Ne, maminko, tohle už je moc – to ne – alespoň ne teď po tom všem!“
„Je to pravda, Hermiono, hluboká pravda! Vždycky si myslíš, že objímáš Menelaa, a pak se ukáže, že to byl Paris.“
„Na mou duši, maminko, v životě jsem neslyšela tak cynickou poznámku!“
„Je to jedna z mých nejoptimističtějších poznámek. Ty tomu ještě nerozumíš a mnozí, kteří by to měli vědět, o tom zřejmě nechtějí mluvit. Víš, láska s sebou vždycky přináší přirozené vášnivé opojení, které nás přitahuje, a když toto opojení zmizí – a jednou musí zmizet – zůstane buď zklamání, nebo krásná skutečnost, přátelství, kamarádství a soulad. Tento zázrak, který za sebou odcházející očarování zanechává, jsem zatím nenašla, ale vždycky jsem ho hledala a pořád věřím, že snad existuje.“
„Kdybychom se všichni řídili podle tebe, nevím, kam bychom došli,“ prohlásila Helena. „Nemáme přece právo žít svým vlastním životem.“
„Když nebudeš žít svým vlastním životem,“ podotkla Helena, „je nebezpečí, že budeš žít životem někoho jiného.“
www.martinus.sk/?uItem=1031

A přehršle citátů z knihy

Sebevědomí s nímž přehlíží svou minulost je vlastností nejjemnějších a nejmoudřejších žen.
Upřímný milovník života nechce být uchráněn ničeho.
Neprovinila jsem se ničím jiným než láskou.
Štěstí je to poslední, co můžeme od lásky očekávat.
Nejdříve si musíme vytvořit iluzi a pak teprv můžeme být zklamáni.
Láska s sebou vždycky přináší přirozené vášnivé spojení, které nás přitahuje, a když toto spojení zmizí - a jednou musí zmizet - zůstane buď zklamání, nebo krásná skutečnost, přátelství, kamarádství a soulad.
Žárlivost je nejodpornějším druhem choromyslnosti. Začíná úmyslným překrucováním skutečnosti.
Pravda mě nikdy nemůže urazit.
Válka je tragédie, z které nevzejde nic dobrého.
Musíme vždycky toužit po dokonalosti - a bylo by hříchem na lásce, kdybychom byli jiní.
Musíme vždycky milovat dokonalost, pokud se s ní sejdeme, a když ji milovat nechceme, máme se jí raději vyhnout.
Štěstí s sebou přináší něco takového - skoro jako bolest.
Co v tobě nejvíc miluji, to mi uniká.
Nic není na světě pevné, dokud nejsme pevní sami.
Věrnost je dílem charakteru.
Mezi věrností a láskou je nesmírný rozdíl.
Nesuď minulé skutky jiných lidí - už se stejně nedají změnit.
Krása je kletbou.
Když zbavíš život ostrých hran, zbude jen fádní a bezvýznamné živoření.
Z neupřímnosti roste vždycky jakási přehrada mezi životem a duší.

Láska je velmi majetnický cit.

Žádná žena by se nemohla tak zpronevěřit, jako ses zpronevěřil ty svým vlastním schopnostem.
Jsou věci ve kterých si člověk nemůže dát od nikoho radit.
Člověk nemůže myslet na všechno najednou.
Většinu trampot způsobují na světě ženy a je to mužská slabost, když zůstanou nespoutány.
Život ženy je řetězem starostí a utrpení.
Být ženou je samo o sobě těžkým údělem, ale muži jí tento úděl ještě ztrpčují.
Ženy jsou před muži bezbranné.
Žádná žena není svedena, potřebuje muže a muž potřebuje ji.
Nízkost a zrada jsou tragické věci.
Muž ti nebude stát o dobré chování, ten bude žádat lásku.
Proč jsou ženy tak žárlivé na muže, které si stejně nechtějí vzít?
Tragické bylo to, že jsem ho přestala milovat a ne to, že jsem se k tomu přiznala.
V každém lidském srdci je určitá dávka přirozené dobroty.
Život je komedie.
Když nutíte lidi k sebeobraně, tak se musí bránit.
Když už se jednou něco stalo, tak radši obrátím list a začnu znovu.
Nebýt soukromých starostí, byli bychom všichni šťastni.
Není to zvláštní jak nás láska ovládne?
Nebudu naříkat nad ničím, co jsem udělala.
Kritizovat se má před činem a ne po něm.
Nepřestáváme milovat své přátele když zestárnou.