Čůrej sem or čůrej tam, přečůrej i učitele

V USA už se dělají přijímačky i do mateřských školek. A na nějaké dětské hry nemá naše dvouletá dcerka čas, píše newyorská spisovatelka Pátku Petra Gümplová

Budeme mít havajský den, budeme pozorovat brouky, hrát si na princezny, půjdeme na pláž,“ vyjmenovává nám Miss Beryl, co bude naše dvouapůlletá dcera dělat na malém letním táboře tady v Americe. „Je přece léto!“ říká skoro omluvně. V duchu jásám. „Ale nebojte se, nezapomeneme na matematiku a na abecedu,“ ujišťuje nás úzkostlivě.

Jen proboha žádná písmenka! To ji snad spíš nechte válet se po podlaze, řekla bych jí nejraději. To samozřejmě nemůžu. Vypadala bych jako naprostý blázen.

Dnešní americké děti mají ve školkách tvrdý vzdělávací režim. Když naše dítě na jaře nastoupilo do místní mateřské školy do skupiny dvouletých, dostali jsme balík materiálů. Mezi nimi také rozvrh hodin, z něhož bylo zřejmé, že každý den většinu dne děti „pracují“, tedy učí se písmenka, počty nebo dělají na nějakém „projektu“, který pak „prezentují“ ostatním. Jednou dvakrát týdně si čtou s paní učitelkou, mají společnou hru v kruhu, jógu a základy španělštiny. Naše Sofie je celkem bystrá a asertivní holčička a vrstevníky rychle dohnala. Jako většina dvou- až tříletých amerických dětí umí odříkat abecedu, pozná všechna písmenka, umí počítat do dvaceti a spočítat berušky či motýlky. A abych nezapomněla, umí určit, kde jsou na obrázku trojúhelníky, čtverce a osmiúhelníky. (Tím jsou Američané obzvlášť posedlí. „Má radši čtverec, nebo trojúhelník?“ zeptali se nás zcela vážně první den, kdy jsme ji tam přivedli.)

Na Mount Harvard!

Na něco, jako je free play, čili volnou zábavu, není čas. Poslední rok před nástupem do základní školy se americké děti musejí naučit číst a psát, protože v první třídě se očekává, že jsou schopné přečíst knížku a napsat o ní něco jako referát. Vím to, protože mi to popisují rodiče, s nimiž se přátelím. I pro ně je to novinka. Zatímco oni po sobě v mateřské škole házeli polštáře, cpali se sušenkami a zpívali dokola tři písničky, jejich děti takové pitominy ve školce nedělají.

Samozřejmě, najde se pár kritických hlasů, které poukazují na to, že místo časného učení by si děti měly prostě jen tak hrát, protože spontánní dětská hra je klíčová pro emoční a sociální inteligenci, bez nichž je intelekt k ničemu. Většina rodičů, které znám, je z drilu svých dětí tak trochu v rozpacích. Ale důležitější pro ně je představa, že jejich dítě úspěšně projde školním systémem a nakonec se dostane na slušnou vysokou školu, která automaticky zajišťuje dobře placené zaměstnání.

Dostat dítě na vysokou, neboli na college, jak se tady tomu říká, je absolutním vrcholem výchovy zdejších dětí. Nedávno jsem četla v New York Times, že firmy připravující středoškoláky na přijímačky jsou momentálně jedním z nejrychleji rostoucích byznysů v USA, kterého se vůbec nedotkla ekonomická krize. Společnost Ivy Wise, špička v oboru, jež pomáhá dětem dostat se na školy břečťanové ligy, jako je Harvard, Yale a Princeton, si účtuje za individuální přípravu studenta čtyřicet tisíc dolarů. (Ano, čtyřicet papírů za to, že vybzíkaným dětem pomůžou sepsat motivační dopis do přihlášky a řeknou jim, jakým koníčkům a dobročinným aktivitám se rychle naoko věnovat, aby vypadali zajímavě.)

A pozor, servis je dostupný i pro rodiče dětí a batolat. Právě v těchto dnech se newyorští rodiče dozvídají, zda byly jejich děti přijaty do těch nejvíce žádaných mateřských škol ve městě. Většina z nich zaplatila desetitisíce dolarů za kouče, který jejich děti připravoval na přijímací zkoušky a pomáhal rodičům sehnat doporučující dopisy. (Ne, nepletu se, mluvíme o přijímačkách a písemných doporučeních pro děti hlásící se do mateřské školky.)

Připadá vám to šílené? Mně naprosto. Současnou Ameriku ovládá panika, že mladá generace neobstojí v konkurenci s asijskými studenty. Já si myslím, že celé to šílenství kolem škol je projevem nového kulturního fenoménu. Dobře ho vystihuje hra, na kterou si v místních školách čas najít dokážou. Jmenuje se „kouzelná placka“ a spočívá v tom, že každý den dostane jedno dítě placku s nápisem „Jsem skvělý!“. A ostatní popořadě chválí dotyčné dítě a sepisují všechny jeho skvělosti na tabuli. To proto, aby měl každý příležitost uvědomit si jedinečnost, výjimečnost a cennost vlastního já. Vybudovat si dostatečnou sebeúctu a pozitivní vztah k sobě sama a naučit se oceňovat na druhých dobré vlastnosti. A všichni tak měli nejlepší předpoklady vyniknout v tom, co budou jednou dělat. Make a difference in the world, jak se tu říká. (Pokud možno jako celebrita, bohatý právník, úspěšný byznysmen nebo nejlepší sportovec.)

Šprt Potter

Dnešní děti jsou zkrátka někde jinde. Jsou sebevědomé, pozitivní a plné sebe sama, přesvědčené, že pokud se snaží a mají správnou školu, mohou dosáhnout čehokoliv. Antihrdinové je nebaví. V New York Times nedávno psali o tom, jak se učitelé literatury vypořádávají s prudkou ztrátou popularity kultovních knih, jako je Kdo chytá v žitě. Předchozí generace Holdena Caulfielda, hrdinu této skvělé knížky, milovaly. Jeho hledání opravdovosti v moři falešné morálky je hluboce oslovovalo. Dnešním dětem tento citlivý a odcizený mladík, jenž všude vidí šašky a pseuďáky, připadá jako totální psychouš, který si neváží toho, co má. (Měl by držet hubu a vzít si antidepresiva, napsal o něm údajně v referátu jeden patnáctiletý student.) Je to proto, že mladí Američané jsou posedlí tím, jak ve společnosti uspět, ne jak ji kritizovat. Nejvíc je zajímá, jak se dostat na prestižní školu. (To je taky důvod, proč děti milují Harryho Pottera. Je to premiant z exkluzivní školy.)

Zhruba v době, kdy naše dcera začínala letní tábor, dostala poštou vysvědčení ze své mateřské školky. Ve všech „předmětech“ excelovala. Stoprocentní ale nebyla. „Hele,“ říká manžel, s nepatrnou radostí v hlase, „má dvojku z chování.“ V kolonce „Jak reaguje na disciplínu“ jí zaškrtli „Dělá, co může“. To nejhorší hodnocení na škále. Jsme na ni pyšní.