Maxim E. Matkin

„To jsem já,“ řekne do mobilu. „Tak to mám za sebou, skoro se ze mě podělali, jak jsem byl dobrej, dík za ten včerejší trénink, musím ti za to něco koupit.“

Muž se směje, chvíli poslouchá, setřásá si neviditelné drobečky z kravaty. „Jinak, ta baba z marketingu mi pochválila kravatu, jsi super, bez tebe bych si ji nekoupil. Půjdeme dnes vyzkoušet ten nový bar?“

Z telefonu se muž dozví něco nemilého, protože výraz jeho tváře se změní: „K rodičům? Proč jedeš k rodičům? Myslel jsem, že jsme dohodnutí... Aha... Tak jak chceš... Nevěděl jsem, že pro tebe znamenám tak málo!“

Muž zruší hovor, vyběhne z kabiny a třískne dveřmi toalet. Nevolal manželce ani přítelkyni.

Volal kamarádovi.

Singlové vládnou světu Muž v slušivé kravatě je single, stejně jako sedm z jeho osmi podřízených, na nichž si jde právě vylít zlost pramenící z toho, že na něj kamarád nemá večer čas.

Průměrný věk odvážlivců stojících před oltářem podle údajů Statistického úřadu České republiky každým rokem stoupá.

Ženy se v roce 2006 vdávaly průměrně ve 28 a muži ženili v 31 letech. Pro porovnání: v roce 1975 bylo ženám v roce vdavek průměrně 21 a mužům 24.

„Proč se dnes lidé žení a vdávají později než v minulosti?“ ptám se klinické psycholožky Petry Zemanové. „Déle žijí,“ usměje se. „Vždyť je to stále přibližně ve třetině až v polovině života.“ Někteří jsou single dočasně, jiní dlouhodobě. Není jich však málo. Například podle amerických úřadů tvořily v 50. letech minulého století 80 procent domácností manželské páry, v roce 2006 to bylo už jen necelých 51 procent.

Samostatně žijící jedinci začínají určovat novou většinu. Někteří úmyslně a jiní z nouze. Neženatí Američané a neprovdané Američanky dnes tvoří 42 procent produktivní pracovní síly, 40 procent kupní síly a 35 procent voličů. Dokonce už mají i svůj oficiální svátek -Národní týden svobodných.

„Single život už není stav, kterého se vzdáváme tak brzy, jak jen to je možné,“ říká sociohistorička Stephanie Coontzová. „Tento stav má svoji vlastní hodnotu. Manželství už neznamená bránu k dospělosti. Pro většinu lidí je to jen jakýsi dezert, ale už ne hlavní kurz, který je třeba nabrat.“ Narůstá počet případů, kdy lidé radši zvolí single život před životem ve vztahu. Život v páru totiž není automaticky vždy cestovním lístkem do krajiny blaženosti.

Proti minulosti se ženy nemusejí vdávat, aby byly finančně zabezpečené, muži se nemusí ženit, aby získali přístup k sexu. Zvykli jsme si realizovat své plány individuálně, stoupáme po kariérním žebříčku, cestujeme, věnujeme se sami sobě.

Proč je však tolik lidí bez partnera? Jsou sami dobrovolně, nebo proto, že neměli jinou možnost?

Žiješ sám? Tak plať!

Na téma singles neexistuje mnoho seriózních výzkumů a srovnávacích studií, zatímco existuje spousta dlouhodobých výzkumů zabývajících se rodinou a manželstvím. Ačkoli počet singles stoupá, společnost na tuto skutečnost stále jaksi nereaguje.

Z výzkumů americké socioložky Belly De Paolo například vyplývá, že svobodní muži mají na stejných pozicích a v týchž povoláních nižší příjmy než ženatí, nemají obvyklé slevy na pojištění nebo na členství v klubech. Moderním slovníkem: společnost svobodné diskriminuje. Americké průzkumy také překvapivě ukazují, že muži jsou myšlenkám na svatbu v podstatě nakloněni, zatímco roste počet žen, které se jim brání. Cítí totiž, že jejich finanční, emocionální i profesionální pozice by byly po svatbě ohroženy. Postupují proto opatrněji než dříve a brání se tomu, aby byly polapeny do instituce manželství. Protože moc dobře vědí, že jako ženy budou pro domácí práce a péči o děti využívány více než muži, stále více se jich společenskému diktátu manželství odmítá podřídit.

Jaký je tedy život singles? Mění skutečnost, že člověk žije sám, i jeho ostatní mezilidské vztahy? Hledá se svědek Mužů žijících bez partnerky je stále víc a dělá to s nimi divné věci. Ženy život bez partnera zvládají -jako většinu věcí v životě - tak nějak lépe. Jsou pevněji spjaté se širší rodinou, přirozeně se angažují v záležitostech jiných lidí.

Říká se, že lidé podvědomě touží po manželství a stálém partnerovi proto, že potřebují mít svědka svého života. Někoho, kdo nás sice nemusí tělesně přitahovat tolik jako někdo nový, kdo nám vlastně může lézt na nervy, zároveň je to ale však náš souputník, někdo, kdo s námi sdílel vzestupy a pády a prožíval s námi náš život.

Není třeba ho zasvěcovat do všech našich tajemství, protože je má často společná s námi. Ví, proč je kolega debil, co nesmíme zmiňovat před švagrovou a proč máme fobii z ratlíků a z mužů se skleněným okem.

Co však mají dělat lidé, kteří svého svědka nemají?

Hledají ho jinde a také ho najdou. V matce. V bývalé přítelkyni. Anebo v nejlepším kamarádovi. Vztah s nejlepším kamarádem se pak začne měnit v něco, co se podezřele podobá manželství.

Něco takového se stalo mně, když mi kdysi můj kamarád - shodou okolností dlouhodobě bez stálé partnerky - začal říkat ty samé věty, jaké obvykle říkají manželky: „Ty mě pořádně neposloucháš“ a „Zradil jsi naše přátelství, když jsi tam nepozval mě, ale jeho“.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

„Touha po blízkosti, důvěrném stabilním vztahu je něco univerzálního, vlastního téměř všem lidem. A každý intenzivní blízký vztah je procesem. Po prvním opojení z úžasného setkání se skvělým člověkem přichází čas, kdy kontakt přestává být nový a objevný. Spoustu věcí už známe a vznikají první stereotypy -debaty se stejným příběhem a někdy i s týmiž větami, například o neuklizených ponožkách anebo o neodpovídání na esemesky,“ říká psycholožka Mgr. Petra Zemanová. „Naše různé vztahy jsou jedinečné, ale zároveň v nich opakujeme podobné způsoby komunikace. Žárlivost, vztahovačnost nebo i volnost mohou být spíš výrazem osobního, individuálního způsobu vytváření blízkých vztahů a sdělování svých potřeb. Jinými slovy, žárlit můžeš v manželství i mimo něj. Pokud ztratíte jistotu, že jste opravdu milován, i když jen kamarádsky, tak vám stačí malý signál - kamarád šel na pivo s jiným a tebe nepozvali - a nejistota vás naprosto pohltí,“ dodává terapeutka.

Zkušenost s kariérou „manželky“ má i můj bratranec Oliver. Jednu dobu bydlel s kamarádem ve společně pronajatém domě, a dokonce spolu pracovali v jedné kanceláři.

„Mívali jsme cestou autem klasické manželské hádky typu: proč si nemůžeš zapamatovat jednoduché podmínky šťastného soužití? Ušpiním - umyji, osprchuji se -opláchnu vanu, vytáhnu - uklidím, půjčím si - vrátím, sežeru - doplním do ledničky. Kecal jsem mu do řízení a byl jsem nervózní, když jsem na něj musel vždy a všude neskutečně dlouho čekat,“ popisuje Oliver.

„Vysvětloval jsem mu, co komu může a co nemůže povědět, co kdy udělal dobře a co mohl udělat lépe.

Chodili jsme spolu na obědy, plavat, chlastat, na dovolenou, do kina, divadla, koncerty vážné hudby, filmové, divadelní, h u d e b n í , erotické festivaly, nakupovat potraviny i auta, cigára i dárečky, jezdili jsme se oblékat do Vídně a navzájem si hodnotili, co nám jak sedí. Radil jsem mu, které prádlo je třeba přeprat v ruce a co může dát klidně do pračky. Nežárlil jsem, ale nenormálně mě vytáčel drobnostmi, které jiným přišly vtipné,“ vypráví Oliver.

Jejich soužití obsahovalo i běžné atributy manželské koexistence jako velké uklízení nebo táhnoucí se kauzy.

„Dělali jsme velký úklid. Vzadu v příborníku jsem našel špinavý a pomačkaný svetr, který jsme byli kupovat spolu ve Vídni. Když jsem si vzpomněl, jak dlouho nám trvalo najít právě tento svetřík a co všechno jsem si vyslechl během té doby, co byl svetřík nezvěstný, tak jsem ho naštvaný hodil do koše a zaházel jsem ho ostatními odpadky. Kámoš šel vynést smetí a vrátil se oblečený ve svém svetříku se zbytky různých odpadků spíš biologického charakteru a s výčitkou, jestli jsem se už úplně zbláznil, že jsem mu vyhodil jeho nejoblíbenější svetřík,“ vzpomíná Oliver. Tady ale příběh nekončí.

„Vysvětlil jsem mu, jak si ho má namočit ve spodní koupelně do vany spolu s nějakým pracím prostředkem a večer si ho přeprat. Potom jsem na to zapomněl. Spodní koupelnu jsme používali jen v létě, umývali jsme si v ní trekové boty, kola, skleničky a talíře ze zahradních grilovaček. To, co jsme za pár měsíců po první letní grilovačce našli ve vaně, vyděsilo naše hosty tak, že jsme většinu z nich už nikdy neviděli,“ směje se Oliver.

Shnilý svetřík společně pochovali se všemi poctami. Oliver se nedávno oženil, a když se ho zeptám, jak skončil vztah s kamarádem, řekne mi: „Kromě své zákonité manželky jsem nadále jeho manželkou, lépe řečeno, mám ho stále na krku. Jsme nejlepší kámoši.“ Kdo je tedy šťastnější?

Navzdory všem vtipům o despotických manželkách a impotentních manželích-ochlastech se často říká -a existují na to i odborné studie -, že lidé žijící v manželství jsou šťastnější a žijí déle než svobodní a nezadaní jedinci. V roce 2006 však byly zveřejněny závěry jiného výzkumu. Po dobu osmnácti let ho prováděl profesor psychologie na University of Michigan Richard E. Lucas. Ukázalo se, že ti, kteří byli šťastní před svatbou, byli šťastní i léta po ní, a naopak.

„Štěstí souvisí víc s individuální osobností než se skutečností, jestli člověk žije v manželství, nebo ne,“ řekla Bella de Paolo, která výzkum zveřejnila.

A to je možná ten nejoptimističtější možný závěr tohoto textu. Znamená totiž, že ať už máte manžela, manželku, milenku, kamarádomanželku anebo jen krajtu královskou přežranou, vyvalenou v teráriu v obýváku, záleží to, zda budete šťastný, jen na vás. A vy sami jste také jediným člověkem, s nímž můžete něco udělat. Dá se to brát nejen jako tragédie, ale i jako šance prožít skvělý život podle svých představ v rámci možností.

No nekupte to!