Lišák? Je muž lišák?Je žena liška?

Tohle se mi strašně líbilo, škoda, že jsem toho Lišáka nečetla ani neviděla, ale dokonale mne uspokojil rozbor tohoto díla.

Jednoho dne se na statku objeví voják Henry, který se domnívá, že tu ještě žije jeho dědeček. Banfordová, „která si nade vše ráda sklepla a překypovala všetečnou ptačí zvědavostí“, svolí jako první, aby tam zůstal po dobu své dovolené. Marchovou mladík okamžitě uhrane: „Stále pevněji tiskla rty, až měla stažená ústa jako zašitá, jen aby neztratila vládu nad sebou. Ale velké oči se jí přesto rozšiřovaly a plály: byla ztracena. /../ Mladík jí splývá s lišákem - a má ho tady u sebe. Už za ním nemusí chodit. V šerém koutku se celá poddala teplému, malátnému klidu, podobnému spánku, a smířila se s tím omamným kouzlem. /../ Skrytá v šerém koutě nebyla už rozpolcená, nemusila se vší silou udržovat ve dvojí rovině vědomí. Konečně se mohla poddat lišákovu pachu.“

Mladíka jednoho dne napadne, jak by bylo dobré, kdyby dům byl jeho. Rozhodne se oženit s Marchovou. Ví, že na to musí jít rafinovaně - jako lovec. („V hloubi duše byl lovec a ne sedlák, ani voják trčící u pluku. A jako mladý lovec chtěl ukořistit Marchovou a oženit se s ní.“) Při první nabídce sňatku se mu Marchová vysměje. (Ale uvnitř ní se odehrává něco docela jiného: „Jeho hlas měl nad ní zvláštní moc, oprošťoval ji a uvolňoval. Chvíli cítila, že je ztracena - ztracena - ztracena.“) Henry se rozhodne, že se nevzdá. („Umanul si to“ - opakuje několikrát Lawrence.) Když se o všem dozví Banfordová, velmi ji to popudí a argumentuje, že přece Marchová nebude takový blázen a nezahodí sebeúctu. Nakonec však Marchová svolí. Banfordová ji zbytečně přesvědčuje. Když vyjde jednou večer Marchová s Henrym ven, Banfordová v pokoji pláče - Marchová se chce vrátit, ale Henry na ni apeluje, že on má také srdce. Přitiskne si na něj její ruku. “Ucítila hluboký, silný, mocný tlukot jeho srdce, strašný jako z jiného světa. Jako nějaké strašlivé znamení z jiného světa, odněkud mimo ni. /../ Na Jill zapomněla. Na Jill už přestala myslit. Přestala na ni myslit. To strašné znamení z jiného světa!“ Když ale Henry odjede zpátky k pluku, Marchová mu pošle dopis, ve kterém navrhuje, aby „celou tu záležitost nechali plavat“. „Miluju Jill a cítím se u ní v bezpečí a při smyslech, i když se na mě pro to mé bláznovství láskyplně zlobí.“ Henry je nepříčetný vzteky a v hlavě má jedinou myšlenku - musí vytrhnout Banfordovou ze svého života jako trn! Vezme si dovolenou a spěchá na statek. Dívky se právě chystají pokácet strom. Henry odhadne, že pokud se strom stočí, mohla by Banfordovou na místě, kde stojí, zasáhnout větev. Předstírá obavy a správně předpokládá, že Banfordová je nebude brát vážně. Strom ji skutečně zasáhne. „A pronikavýma jasnýma očima ji pozoroval, jako by asi pozoroval střelenou divokou husu. /../ Tělo sebou ještě křečovitě škubalo. Ale bylo nadobro po ní. Věděl to. Věděl to v hloubi duše, v hloubi krve. Teď se naplňuje to, co nutně potřebuje k životu. Trn z útrob má vytržen.“

Marchová a Henry se vezmou, čekají v Cornwallu na odjezd do Anglie, ale Marchová není zcela šťastná. Neumí se smířit s tím, že by se měla do lásky pohroužit, že by se měla v Henrym utopit. Ona ví, že už se nesmí „přičiňovat v lásce“, že o takovou lásku Henry nestojí. „A byla zvyklá na pravý opak,“ píše Lawrence. Byla den za dnem dříve odpovědná za blaho Jill. „Chudinka Marchová s tou svou snahou a odpovědností, tolik se starala, až se jí celý život a celý svět jevil jako hrozný jícen nicoty. /../ Je ráda, že to má za sebou. Ráda sedí tady na břehu, dívá se přes moře na západ a ví, že velké úsilí skončilo. Už nikdy nebude usilovat o lásku, o štěstí. Jill je chválabohu mrtva. Chudinka Jill, chudinka Jill.“ Lawrence zároveň píše, že Marchová už v té chvíli ví, že by nebyla schopná učinit Jil šťastnou, že by se Jill věčně užírala, byla by slabší a slabší a bolestí by jen přibývalo. Zároveň se Marchová nedokáže zcela oddat chlapci a je jako dítě, které chce spát, ale nejde to, je už zemdlené, ale chce zůstat vzhůru. „Chce vědět. Chce uvažovat, soudit a rozhodovat. Chce podržet otěže svého života ve svých rukou. Ale je tak zemdlená, tak zemdlená. A spánek je blízko. U svého chlapce si odpočine.“ Lawrence zanechává Henryho i Marchovou na břehu moře v doufání, že v Kanadě se Marchové, obrazně řečeno, podaří usnout.

Je zcela zřejmé, že Lawrence staví pudovost, odevzdanost (neboli „spánek - zemdlenost“) v heterosexuálním vztahu s Henrym výše nežli uvědomění a emancipovanost ve vztahu s Jill. V době, kdy ho ještě Marchová odmítá, rozčiluje se Henry: „Spolčila se s Banfordovou proti němu. Zas už má ten divný, uštěpačný výraz, klidně se posmívá všemu, co on říká, všemu, co přináší život.“ Henry přináší život - přináší lov, ten je součástí pravého, pudového života stejně jako lišákův pach. Je to ono „strašlivé znamení z jiného světa“, kterému musí Marchová podlehnout, ač se tolik brání. Je to ta snící polovina Marchové, ta „pravá“ polovina. Lillian Faderman napsala ve své obsáhlé studii Krásnější než láska mužů (vyšlo v roce 2002 v nakladatelství One Women Press) o Lišákovi mj. toto: „Pro reakcionáře Lawrencova typu byly jejich představy /že se usadí na statku a budou samy hospodařit - pozn.aut./ - charakteristické pro mnoho anglických a amerických feministek té doby - nepochybně zneklidňující. Srovnáme-li Lawrenceovu první verzi Lišáka z roku 1918 s novelou, která vyšla o čtyři roky později v časopisu Dial, můžeme sledovat jeho narůstající odpor, jímž podle všeho reaguje na své obavy, že muži stále více ztrácejí kontrolu nad ženami a ty získávají pocit „vlastní důležitosti“. V první verzi se Henry - mladík, který se zhostí úkolu rozbořit lesbickou domácnost - ožení s March, „i když Banford to připadalo naprosto nepředstavitelné“, nicméně Banford je dovoleno žít dál. Ve verzi z časopisu Dial ji Henry zabije. /../ Toto narůstající nepřátelství je zjevné například také v pasáži, kde se Henry rozhodne učinit March svou ženou. Lawrence do verze z časopisu Dial doplnil dlouhý popis, v němž je Henryho snaha získat March přirovnána k úsilí lovce, který se plíží za zvěří. „Je to jemná a pronikavá bitva vůlí, která se odehrává v neviditelnu. A je to bitva, která neskončí, dokud tvá střela nedostihne cíl.“ /../ Pokud pro sebe dvě ženy navzájem mnoho znamenají, zatímco čekají na muže, kteří je dovedou k manželství a k pravé náplni života, je to bezvýznamné, pokud si však myslí, že pravý smysl života tkví právě v tom, co pro sebe znamenají, a muže nepovažují za příliš podstatné (a poprvé v dějinách si to nyní měly možnost myslet), pak to je pro společnost, která chce uchovat staré společenské struktury, samozřejmě děsivé. Právě z tohoto důvodu nejspíš časopis z 20. let vydal novelu, jako je Lišák, která nás učí, že lesby jsou morbidní a musíme je buď zabít nebo polapit, namísto příběhů, které se zaměřují na lásku ženy k jiné ženě a na to, jak díky této lásce dospívá. V poválečných časopisech vyšlo jen velmi málo lesbických povídek, které by v sobě nenesly Lawrenceovo poselství: ženy nemohou u sebe navzájem nalézt uspokojení, pokoušet se o to je chorobné a ty, kdo se odváží tuto pravdu podrobovat zkoušce, postihne strašlivé neštěstí.“

Podívejme se nyní detailněji na to, jak s povídkou (jejími motivy) nakládali autoři televizního filmu. Zásadní problém nalezneme již v expozici - mladík Jindřich přichází na statek kdysi patřící jeho dědečkovi po patnácti letech strávených v Kanadě (emigrovali tam jeho rodiče, o smrti dědečka však Jindřich neví, protože rodiče se před pěti lety zabili v autě - velmi otřepaný způsob, jak se zbavit osob, které by narušovaly pro autora potřebnou „nevědomost“ postavy). A zatímco Olga se zdá být vůči Jindřichovi velmi nepřátelsky naladěna, Jana ho na statku nechá přespat nejen první noc, ale kývne i na další dny a noci. Její motivace je však značně rozmlžená. Naznačuje se sice, že Jindřicha bere jako mladšího bratra, ale to v dnešní době nikomu nestačí k tomu, aby nechal cizího muže přespávat na statku. Zvlášť muže, který má za sebou velmi dobrodružné zkušenosti. (Situace v roce 1918 byla bezesporu jiná. Bylo obvyklejší nechávat přespávat i méně známé hosty, v domech pro ně často byl permanentně připraven jeden pokoj. V jedné scéně u večeře například Banfordovou popudí, že Henry přišel ke stolu jen v košili, bez kabátu, protože se to „nesluší“. Bylo by zřejmě sotva uvěřitelné, kdyby se voják - jehož lidé ve vesnici znají! - vrhl na jednu nebo druhou ženu a znásilnil je. Navíc Henryho pobyt na statku je už od počátku časově omezen - ženy ho tu nechávají jen po dobu jeho dovolené!) O možném Jindřichově odchodu se nemluví až do chvíle, kdy Jana vycítí erotické jiskření mezi ním a Olgou (a to vycítí až po jejich divokém milování v seně). Jindřich s Janou a Olgou sedává v jedné místnosti u krbu, mezi jejich křesly, což v příběhu ze současnosti působí silně nepravděpodobně. Člověk dnešních dnů až extrémně chrání svoje soukromí, je nedůvěřivý, opatrný. (Na počátku století pořád ještě lidé sedávali večer více pospolu, v jedné obytné místnosti, kde bylo obvykle vytopeno, zatímco do ložnic se chodilo jen spát - vždyť také Marchová plní Banfordové na noc ohřívací láhev.) Ani pokud bereme v úvahu možnou Janinu upovídanost, její a Jindřichova konverzace nepůsobí nijak živě, spřízněně, zkrátka tak, aby Jana měla důvod tady hosta zdržovat další večer. A na závěr připomeňme nezanedbatelnou skutečnost, že Jana „nemůže bez Olgy žít“, ženy spolu žijí v partnerském svazku a Jana je patrně, podle všech známek, lesba, kdežto Olga (zjednodušeně řečeno) bisexuální. Opravdu si neumím představit lesbu, která nadšeně a beze stopy podezření, obav, nedůvěry ubytuje zcela neznámého muže v domě, který předtím sdílela se svou láskou, jež ovšem má za sebou nepovedené manželství. Nevěřím - a toto přesvědčení pramení i z mojí osobní zkušenosti, i z mých důvěrných vztahů s mnoha lesbickými kamarádkami - že Janě by se nepřipomínala tak častá obava těch, které spojily svůj život s kdysi vdanou ženou, jíž se manželství „nepovedlo“ (tedy z něj neodešla zcela vědomě a z vlastní vůle), ta obava: „co když jednou zatouží po muži?“. Z tohoto důvodu mi připadá Janina ochota Jindřicha ubytovat (zatímco Olga s ním téměř nemluví) falešná, sloužící pouze pro „stavební účely“ scénáře: je třeba diváka na chvíli přivést na špatnou stopu, aby hned nevytušil, že dojde ke sblížení Olgy a Jindřicha. Jinými slovy: aby vůbec k zápletce mohlo dojít, musíme Jindřicha podržet v domě! (Při čtení povídky mě napadlo jedno řešení tohoto požadavku, které by mi připadalo pravděpodobnější. Říká se tu, že Marchová s Banfordovou dům také pronajímaly, aby získaly nějaké peníze. Jindřich by např. také mohl přemluvit Janu s Olgou, aby mu pronajaly pokoj, který obvykle pronajímají jen v létě. Možná by to působilo civilně, možná by autoři odporovali, že až přízemně - ale rozhodně podle mého názoru pravděpodobněji.)

Jako další falešná stopa servírovaná divákovi poněkud křečovitě se mi jeví Jindřichova přísaha dědečkovi, že dům získá zpět. Na základě toho začne usilovat o Olgu (jak mu později vmete do tváře Jana a on Olze přiznává: „ano, přišel jsem si pro tenhle dům, ale našel jsem v něm tebe /../ Ale věř mi, už na ten dům kašlu…“) Jindřichův „lov“ se ve filmu mnohem více spojuje s tímto motivem nežli s pudovým přáním muže získat ženu (když navíc skutečně pudový impuls k milování ve stodole vychází od Olgy!). Symbolický význam lišáka se potom zdá být už zcela nejasný: zatímco v povídce Marchová cítí lišákův pach a Henry jí ho připomíná, což je pro ni příjemné a uklidňující (nemusí už se za lišákem honit), Olze Jindřich páchne a nad mrtvým lišákem se dokonce pozvrací! Že by lišák představoval její nespoutaný sexuální pud, který „není schopná strávit“, a proto se zároveň drží i Jany, u níž cítí „jistotu a bezpečí“? Lišák televizní ovšem oproti démonickému zvířeti v povídce působí spíš roztomile, jako milé štěně… (Jedna známá po shlédnutí filmu podotkla, že lišák jí připomínal cyklus televizního večerníčku pro děti, který sledoval příhody lišáčka od narození do dospělosti.)

Jak už bylo řečeno výše, vypadá to, jako by se tvůrci nemohli rozhodnout, zda se budou věnovat čistě psychologickému vývoji vztahů, ponoru do nitra postav, nebo položí důraz na „tajemství jako z detektivky“ a povedou diváka po falešných stopách… Splétání obou rovin v televizním Lišákovi nefunguje, je „nekompatibilní“ a spíše mate, zejména v okamžicích, kdy „jde proti“ charakteru a motivacím postav.

Ze všech tří postav působí nejméně „dotaženě“, a tedy dost rozporuplně, Jana. Nepochopitelně navrhne, aby Jindřich zůstal. Těsně předtím, než Olze brutálně smyje houbou líčení z obličeje a řekne, že by chtěla, „aby to tu bylo jako dřív“, podotkne u krbu, že Jindřich s nimi moc zábavy neužije. Na jeho „já se nenudim“ se mile usměje: „To jsem ráda“ - a v jejím hlase není ani stopa ironie. Po prvním společném večeru jemně vyčítá Olze, že nemluvila a na její větu: „zdálo se mi, že ten kluk nějak divně páchne“, reaguje spiklenecky, trochu rýpavě: „Od tý doby, co ti vybouchlo to nepodařený manželství…“ proti čemuž se Olga ostře ohradí: „To nech spát!“ Působí tak jako dvě kamarádky, kdy se jedna vědoucně, spiklenecky dotkla citlivého místa druhé („a jeje, od doby nepodařeného manželství ti muži nějak páchnou!“). Navíc Jana naváže: „Kdyby ses občas namalovala…“ a mluví opět spíš jako poradna pro zhrzenou rozvedenou ženu („přišmrncni se občas“). Paradoxně je to Olga, kdo tuhle rozmluvu vrátí do světla jejich vztahu: „Odky se ti líbí namalovaný ženský?“. Opět se ve mně všechno vzpírá uvěřit, že by takhle mluvila lesba, která svou partnerku miluje - a myslím, že tu nejde o pouhý ojedinělý osobní názor, ale o důvěrnou znalost lesbické reality.

A tím se dostávám k tomu, co mě vlastně přimělo tuhle recenzi, nebo rozbor, na označení nesejde, napsat… Srovnejme povídku a film. S nadsázkou řečeno, povídka je dílem šovinisty Lawrence. Autoři zřejmě nechtěli napsat film stejně a la these, pokusili se tedy motivace a charaktery postav prohloubit. Stejně jako ale zůstaly ve stavbě příběhu ony „falešné stopy“, zůstalo i šovinistické vyznění, ovšem skryto pod maskou realistického, psychologického příběhu. Snad by mně osobně byla milejší „čistá“ Lawrenceova povídka. (Napadá mě srovnání se Strindbergovou hrou Slečna Julie, kterou Bělohradská režírovala v Divadle Pod Palmovkou. Roli slečny Julie si zahrála Vilma Cibulková. Leitmotiv hry se příliš neliší od vyznění povídkového Lišáka - emancipací a „mužským životem“ unavená slečna Julie nakonec prosí sluhu, aby jí přikázal zabít se, neboť už ani to ona sama nedokáže… Jenže Strindberg, ač šovinista, je díky svému dramatickému mistrovství - přes všechny „feminsitycky ideologické výhrady“ i v 21. století stále přesvědčivý.)

V magazínu MF Dnes zazněla v upoutávce na Lišáka také věta, že film ukazuje: „jak různými prostředky svedou boj o tutéž ženu muž a žena“ /nejde o přesnou citaci/. Autor scénáře a režisérka však nenechávají svoje postavy bojovat fér. Jana se vyrovnává s handicapem. Ač se zpočátku zdá, že její postava byla oproti povídce nejvíce zlidštěna, postupně sklouzává stále více ke svému povídkovému předobrazu. Ale především: vztah Olgy a Jany je vlastně velmi nejasný. (Ve chvíli, kdy Jindřich říká: „Jak to mezi váma vlastně je?“ mě napadlo: „To bych také ráda věděla!“. Navíc Olga odpoví větou, která je ukázkovým scenáristickým klišé: „To je složitý.“).

Zdá se, že se Olga na statku více nudí a je nespokojená, protože Jana proklamativně říká: „Utekly jsme do přírody a jsme tu šťastný…“ a Olga k ní vrhá vyloženě zlý pohled. Scéna skutečné, vřelé blízkosti, partnerské intimity (nejde pouze o sex!) mezi nimi není ani jedna. (To je onen Janin handicap!) Chovají se chvílemi spíše jako školačky (čemuž odpovídají infantilní Janiny argumenty, když se pokouší udržet si Olgu: apeluje na to, že si spolu „vysnily sen o štěstí“). Potom ale není uvěřitelné, že Olga po pár dnech zapomene na Jindřicha a chce znovu zůstat s Janou. Nutně musí padnout otázka: co jí Jana nabízela tak silného, že se nemůže rozhodnout? Pokud by na tuhle otázku zazněla v příběhu odpověď ještě dříve, než se objevil Jindřich, mohl by Lišák být opravdu ojedinělou, precizní a strhující sondou oné „pravé“ bisexuality (o níž mnozí tvrdí, že neexistuje). Bohužel však rozehrané drama tenhle potenciál nevyužije a omezí se na schematičnost - Olga píše Jindřichovi do dopisu: „s Janou mám pocit bezpečí…“ „a jistoty“ diktuje Jana (chtělo by se dodat: „a sucha a ochrany“) - zdá se tedy, že na vině je Olžin strach začít další vztah s mužem poté, co ztroskotalo její manželství. Takový strach je chorobný zvláště ve světle vášnivého milování v seně a Olga by asi měla především navštívit psychiatra.

Tak, jak psychologie míří ke schematičnosti, posouvá se postava Jany od „chybující, ale přece jen lidské“ postavy k jednorozměrnosti „zlé lesby“, která svoji partnerku vydírá sebevraždou, činí na ni nátlak, je hysterická a patetická. „Já nejsem ty…“ lomcuje dveřmi společné ložnice Olga, která zřejmě trpí výčitkami svědomí - což v překladu znamená: „já nejsem lesba“. Jediná scéna, která ukazuje milování mezi Janou a Olgou, se objevuje až po odchodu Jindřicha (má ho snad Jana nyní nahradit?), tedy v době, kdy už v každém případě musí být zatížena tím, co se stalo - nemůže tedy upomenout na to, že se snad dříve milovaly alespoň zčásti tak vášnivě jako poté Olga s Jindřichem. Navíc zde zazní Janina věta: „Ty moje děvko prodejná“. Opět budu velmi těžko argumentovat, ale stojím si za tím, že lesbicky orientovaná žena, která je šťastná, že má partnerku opět pro sebe, by tuhle větu NIKDY při milování neřekla. (Myslím, že by ji neřekl ani muž, možná muž necitelný, který si koleduje o to pracně získanou blízkosti zase zničit či muž vulgární, jenž si onou větou pomáhá k většímu vzrušení bez ohledu na to, jak zapůsobí na ženu.) Pokud připustím, že tuhle větu by Jana opravdu prohlásila, musím se o to naléhavěji ptát, proč s ní Olga zůstává, když vypadá, že je opravdu zraněná - zatímco se Jana věnuje svojí „práci“ kdesi u Olžina rozkroku, Olga pláče.

V této chvíli cítím, že je čas pro osobní vsuvku. Rozhodně nepožaduji po scenáristech a režisérech (a spisovatelích a novinářích), aby glorifikovali lesbické vztahy. V polemice s Jiřím Hromadou jsem se kdysi na stránkách Promluvu dožadovala absolutní tvůrčí svobody pro Grodeckého, jehož Mandragoře Hromada vyčítal zaujatost a to, že tvoří špatný obrázek o gayích v očích heterosexuální většiny. Jsem ale velmi podrážděná, pokud nacházím ve zpodobnění homosexuálních postav klišé (navíc dávno překonaná klišé 19. století), a to je myslím případ i moderního, televizního Lišáka, nejenom Lišáka povídkového.

Místo psychologického dramatu (třeba sondy do hlubin bisexuality) nakonec i Lišák vyznívá více jako příběh a la these. O ženě, která se po zklamání z mužů (typická teorie „homosexuálního svedení“) vrhne do náruče ženě, ta jí ale nemůže poskytnout vše, především erotické jiskření (což je celkem pochopitelné) a poté, co v jádru heterosexuální hrdinka potká pravého muže, zbývá jediný problém: jak setřást hysterickou, neurotickou, nesnesitelnou lesbu, která ji - kdovíproč, snad nějakou magickou silou („Šli dovnitř. A tam v obývacím pokoji se u krbu jako nějaká divoženka krčila Banfordová. Když vkročili dovnitř, ohlédla se po nich zarudlýma očima, ale nevstala. Jak se tam skrčená po nich ohlížela, připadala chlapci příšerná, nepřirozená. Aby ho neuhranula, skřížil honem prsty“, píše Lawrence v povídce) stále přitahuje. Ze začarovaného kruhu vede jen jedna cesta ven: a to je zásah AKTIVNÍHO muže (Jana představuje pól pasivity, stagnace - „chci, aby to tu bylo jako dřív“, jediný její zásadní „čin“ tváří v tvář Jindřichovi je zůstat stát pod stromem, krásné okamžiky s Olgou v příběhu připomínají jen jejich společné statické fotografie nebo hihňání dívek jako regrese do dětství.). Jindřich popadne pilu s příznačnými slovy: „To není práce pro ženu…“, pronese „zaříkadlo“: „smeť tu mrchu, smeť ji!“ a skutečně doslova smete problém - lesbu. Cesta je volná. Od této chvíle bude moci Olga projevit svoji přirozenost. (Nejen při milování, ale třeba i v oblékání. Od chvíle Jindřichova příchodu na statek totiž prožívá i takový přerod ke „klasické ženě“ od „ženy potlačené, mužské“: nejdříve chodí jen ve volných kalhotech a volném svetru, kabátě /když jde Jindřichovi pomoci s nákupem, musí si rukávy plandavého svetru hodně vyhrnout - jak by v něm asi mohla pracovat?/, po prvním milování má už přiléhavější tričko a k „rozlučkové“ večeři přijde oblečená v černé minisukni, přiléhavém černém tričku a botách na podpatku.)

Povídka a film si ve vyznění ovšem i protiřečí. V povídce spolu bojuje odpovědná, usilující (tedy i značně vyčerpávající) láska proti lásce, která je zcela nevědomá, pudová a noří se (a je bezpečná! - „Je jí tak podivně bezpečno a poklidno v jeho přítomnosti.“), přičemž prostředkem přechodu je paradoxně svatba (zcela formální), zatímco ve filmu stojí proti sobě silná erotická přitažlivost (poněkud děsivá, „páchnoucí“ jako ten lišák) a vztah bezpečný, přičemž prostředkem přechodu je sex (zcela impulsivní).

Jaký je závěr tohoto rozboru, kde jsem pominula i některé další problémy, např. literární topornost dialogů (Jindřich, muž otlučený válčenými zkušenostmi mluví u krbu skutečně „jako kniha“) nebo občasný patos v jinak zajímavém hereckém projevu všech protagonistů, či ve scénách (zejména prolínačky lišákových očí do ohně krbu, nebo prostřih Olžina pádu na schodech a Jindřicha střílejícího v lese, ilustrativně naznačující, že Jindřich Olgu „loví“.). Ať dílčí potíže ignoruji, ať sleduji protikladné vyznění motivů povídkových a televizního filmu, nebo nacházím podobnosti, či se snažím povídku vůbec nebrat v úvahu, nakonec mě vždy napadá jediná otázka: „Jaké je téma televizního Lišáka?“ neboli otázky skutečně školní: „O čem to je? Jaké je poselství?“. Mně tvůrci neodpověděli, ale na druhou stranu mi poskytli docela intenzivní podnět k úvahám a snad také poučení pro moji vlastní scenáristickou práci.

Monika S. Benešová www.lesba.cz

A uplynul rok a půl a Líšáka dávali 7.10.2009 v TV, takže jsem ho již viděla. A mohu říci, že  rozbor díla podle mne opravdu vystihl vše a není co dodat.

Jen snad, že David Herbert Lawrence (1885–1930) byl zajímavý spisovatel, škoda, že ho znám jen z filmu Milenec Lady Chatterlyové. A film   The Fox (1967 film)   určitě stojí za vidění. Proto jsem si ho stáhla. Bohužel nenašla jsem k němu nikde anglické titulky, tak jsem se jím  musela prokousat se  svou školskou angličtinou.

Kritiky o něm píší takto:

 

„Viděla jsem včera lišáka: byl tak blízko mne jako jsi ty a já měla zbraň. Nevystřelila jsem.”

 

Zápletka:
Život dvou  žen v osamocení na farmě, která je živí, přeruší  příjezd mladého muže,  vnuka bývalého majitele usedlosti, který se okamžitě  zamiluje do Nellie Marchové a chce si ji vzít.

 

Hrají:

Jill Banfordová - Sandy Dennis

Nellie Marchová -  Anne Heywood

Paul Renfield – Keir Dullea

 

Obsah:
Adaptace románu  D.H.Lawrence z roku 1923, kterou natočil  Mark Rydell vypráví poutavě o milostném trojúhelníku: dvě ženy, které  spolu žijí a pracují na farmě, která je živí a svéhlavý muž  („lišák  v kurníku”), který rozbije jejich vnějšně vypadající idylické partnerství.  tento film je považován za  “lesbický”, lesbický vztah mezi ženami  však není jasně vyjádřen až do konce filmu; ačkoliv dvě ženy sdílejí stejnou postel a je jasné, že  Jill  je nezdravě závislá na Nell, kterou oslovuje „Marchová“ - v celém filmu není mezi nimi známka otevřené sexuální aktivity. Povídka je o obecnějším pocitu sexuální touhy; což je ukázáno například v masturbační scéně v koupelně, která ukazuje Jill jako sexuálně neuspokojenou, ochotnou hodně obětovat, aby dostala příležitost k naplnění.

Naplnění žádostivosti ve formě mužské sexuality je však pro obě ženy zničující a nakonec vyústí v katastrofický konec; jakmile se objeví Paul na farmě (která patřila dědečkovi před tím, než ji ženy získaly), okamžitě vzniká napětí, Jill se na něho dívá jako na mladšího bratra, ale  Nell okamžitě cítí, že ji hluboce přitahuje. Je zajímavé, že  Paul  nechce s Nell pouze spát; je trochu anachronismus, že si ji chce rovnou vzít za ženu- taková zápletka filmu je  v šedesátých  letech již  poněkud přitažená za vlasy oproti letům dvacátým, kde byla smysluplná.

Přestože  The Fox je elegantní, dobře zahranou studií charakterů, poněkud to kazí melodramatický konec, kde jedna z žen musí zaplatit životem za své lesbické touhy. Tento konec nešťastně rámuje film a zjednodušuje obsah v myšlenku, že člověk s homosexuální orientací  "musí  za své hříchy zaplatit", která charakterizuje šedesátá léta. Určitě však stojí za shlédnutí jako film, věnovaný dílu  D.H. Lawrence — a je zajímavou studií náhledu na homosexualitu v 60. letech.

 

Film vychází věrně z předlohy románu.

 

Film byl natočen v Kanadě s krásnými scenériemi.

 

Film byl ohodnocen jako Nejlepší zahraniční film v anglickém jazyce na  25th Golden Globe Awards. Byl také nominován za  Best Screenplay a Best Director, and Anne Heywood byla nominována jako  Best Actress in a Motion Picture Drama.