Jak lehce zmást druhého? Kdo chce co vidět, to vidí.

Proč nám víc chutná dražší nápoj? Protože je dražší.

A teď ti ukážu největší puch, co znám,“ říkám kamarádce Vilmě v parfumerii, vedu ji k vitríně a stříkám voňavku z broušené lahvičky na testovací papírek. „Ble, hrůza,“ souhlasí, když si přičichne. Pak vycházíme s několika dalšími navoněnými papírky z obchodu a já jí strčím jeden z nich k obličeji – hele. „Hmm, a to je jako která z těch vůní?“ ptá se kamarádka se zájmem a přivírá okouzleně oči. „No to je ten smrad, přece!“ napovídám jí. „Aha. No fuj,“ šklebí se a ruka jí letí ke znechucenému nosu.

Vilma se domnívala, že ucítí libou vůni, tak ji ucítila.

Když zjistila, že je to ta, kterou již jednou odsoudila jako něco, co připomíná možná tak opičí sekret, opravila se. Idiotské? Ne, logické. To, jak vnímáme věci kolem sebe na základě svých očekávání, už dlouho zkoumají psychologové.

Naše hlavy jsou totiž napěchované domněnkami, které realitě nastavují pořádně křivé zrcadlo.

Vědci z americké Standfordské univerzity například nabídli pár set lidem víno s informací, že budou ochutnávat různé vzorky – vzorky z lahví, které v obchodě stojí od pěti až do devadesáti dolarů. Ve skutečnosti byla všechna vína stejná. Ta, která respondenti obdrželi v plastových tubách se štítkem 90 $, byla hodnocena nejlépe. Respondenti dovolili vědcům, aby při ochutnávání sledovali činnost jejich mozku: když měl člověk ochutnávat domněle drahé víno, zvýšila se aktivita v tom zákoutí mozku, jež zachycuje naše zkušenosti s potěšením. Pokud se dopředu domníváme, že dražší zboží je lepší, není potom divu, že nám připadá, že značkový aspirin zabírá lépe než ten prachobyčejný, i když jejich účinek je úplně stejný. A na stejném principu se klaníme spíše Coca-Cole než levnějším neznačkovým kolám, i když většina konzumentů není v tzv. slepých testech s to rozeznat jednu od druhé.

Očekáváním je dokonce ovlivněn i pocit bolesti. Neurolog z Kolumbijské univerzity Tor Wager dal dobrovolníkům rychtu v podobě slabých elektrických šoků. Přitom skenoval pochody v jejich mozcích. Polovina lidí byla ale ovlivněna placebo efektem – vědci jim řekli, že je před testem potřou bolest tišícím krémem, přitom šlo o obyčejný krém na ruce. Přesto tato polovina tvrdila, že cítila menší bolest než ta, kteří žádnou „výpomoc“ nedostala.

A co víc, nedokážeme ani říct, co nás učiní šťastnými nebo nešťastnými, třebaže bychom přísahali, že to víme naprosto dokonale. Že budeme skákat dva metry do stropu, když si pořídíme jachtu, a naopak – že se budeme věšet, pokud nám shoří dům? Kdepak, naši předvídavost matou vrozené předsudky, které fungují stejně jako třeba optické klamy omezující náš zrak. Tvrdí to alespoň Daniel Gilbert z americké Harvardské univerzity, který je autorem knihy Škobrtnout o štěstí a kterému se také přezdívá „profesor Štěstí“. Tvrdí, že si budoucnost představujeme stejně mylně, jako vzpomínáme na minulost (jak známo, máme tendenci vynechávat nepříjemné a nostalgicky si připomínat hlavně světlé chvilky). Gilbert dává řadu příkladů: domníváme se třeba, že bychom „nepřežili“, kdyby nás opustil manžel – pak se to stane a zjistíme, že to vcelku rychle překonáme a jdeme dál. Člověk se totiž nové situaci přizpůsobí mnohem rychleji, než by do sebe řekl. Je to způsobeno tím, že homo sapiens má sklon k tomu být „mírně šťastný“, ať už se v životě semele prakticky cokoliv. Náš organismus má zkrátka sklon po prožité trýzni se co nejrychleji vrátit do normálu.

Jde také o to, že své domněnky o tom, zda budeme v budoucnu šťastni, stavíme na vnímání člověka, kterým jsme dnes. Jenže, jak často opakuje dalajlama, další známý odborník na štěstí, my se neustále měníme. Zítra, za rok, za deset let budeme už někdo jiný, i když se stejným jménem. „Dobrá zpráva je, že když oslepneme, neučiní nás to tak nešťastnými, jak bychom si mysleli. Ta špatná je, že výhra v loterii nás rovněž neudělá tak šťastné, jak bychom doufali,“ říká profesor Gilbert.

Lidé jsou posedlí zjišťováním informací, které by jim pomohly nahlédnout do budoucnosti. Nějak se totiž domnívají, že věštby, analýzy, výhledy, plány jim pomohou ke štěstí. Bohužel! Nezáleží na tom, co se děje kolem nás, ale co se děje uvnitř. A to se předpovídá těžko.

Za pár týdnů přišla Vilma na naši pravidelnou úterní schůzku s „opičím“ parfémem ve vlasech. Už jí nesmrdí. Dostala ho totiž od svého aktuálního nápadníka.

I drobný nepořádek může mít velký dopad na dodržování společenských norem.

Jak významně prostředí ovlivňuje naši ochotu podřídit se normám společnosti, ověřovala skupina nizozemských vědců. Spoustu „klukovin“ provedl během přípravy svého experimentu tým z univerzity v nizozemském Groningenu pod vedením Keese Keizera. Vědci nastražili na své spoluobčany řadu pokusů, ve kterých pokoušeli jejich počestnost. Výsledky svědčící o nečekaných sklonech obyvatel nizozemského města k porušování nařízení a zákonů zveřejnil on-line časopis Science.

Vsérii šesti pokusů tu vědci předložili zatím nejúplnější vědecký důkaz pro tzv. teorii „rozbitého okna“, která se pod tímto názvem objevila už v 80. letech. Podle ní má prostředí výrazný vliv na četnost antisociálního chování. Svůj název dostala podle známého příkladu: i banální rozbité okno se může stát signálem, že všechno je dovoleno, a v důsledku vést ke zvýšení i závažnější kriminality. Teorie je stále dosti kontroverzní, navíc pro ni není mnoho jednoznačných, vědecky obhajitelných důkazů.

Keizer s kolegy proto připravili experimenty, které pracují s drobnými změnami prostředí. Například jak ovlivní náš postoj k dodržování veřejného pořádku „signály“ o tom, že většina ostatních si s normami dělá nebo naopak nedělá hlavu.

Tým si vybral uličku, do které obyvatelé Groningenu odstavovali kola. Výzkumníci majitelům na řídítka připevnili reklamní letáky na neexistující obchod. Stěny uličky pak navíc vybavili ještě výraznou značkou zakazující provádění graffiti – i když na stěnách žádná nebyla – a vysbírali z místa všechny odpadky, aby nesváděly svým příkladem k následování.

Pak se vědci jen skryli a z „pozorovatelny“ sledovali, jak si pokusné subjekty poradí s obtížným letákem. V uličce nebyl odpadkový koš, a tak cyklisté měli v podstatě tři možnosti: leták hodit na zem, přehodit na jiné kolo (pro účely pokusu označeno jako znečišťování okolí) nebo si ho dát do kapsy a vyhodit jindy. Ze 77 sledovaných v „čistých“ podmínkách si dovolila porušit pravidlo, že „odpadky se na zem nehází“, jenom třetina.

Stačila ovšem malá změna s odpadky vůbec nesouvisející – vyzdobit zeď vedle zákazu graffiti barevnými klikyháky (jednoduchými, aby nevypadaly jako umění) – a na zem odhodily nežádoucí reklamu dvě třetiny cyklistů.

Vědci připravili ještě pět dalších sérií pokusů, z nichž nejpřekvapivější výsledky ukazuje dvojice experimentů věnujících se sedmému přikázání: Nepokradeš.

Vědci „špatně“ vhodili do poštovní schránky obálku, ve které byla viditelně bankovka v hodnotě pěti eur. Pokud byla schránka čistá v čistém prostředí, obálku vykradlo 13 procent kolemjdoucích. Stačilo poházet po zemi odpadky a poměr zlodějů se zvýšil na 25 procent. Pokud byla schránka ozdobena graffiti, přilepšilo si 27 procent kolemjdoucích.

Ani v jednom z pokusů nejde o výsledek přímé nápodoby. Účastníci nebyli svědky odhazování odpadků nebo krádeže, ale porušení zcela odlišných norem. Přesto zvýšená míra nepořádku, řečeno Keizerovou terminologií, vedla k porušení jiného předpisu nebo zákona. Především když jeho dodržení bylo spojenou s jistou námahou.

Keizer s kolegy chtěli pokusy ověřit hypotézu, že se lidé v prostředí s vyšší mírou nepořádku nezačnou chovat zcela odlišně, ale změní se pořadí jejich cílů. Už se tolik nesnaží vyhovět společenským požadavkům na slušné chování.

Místo toho se dostane vyšší priority jiným cílům, v našem chování vždy přítomným. Například hedonistickým: „Nebudu se namáhat, radši hodím ten papír na zem“ nebo získávání zdrojů: „Tu pětieurovku si vezmu, peníze se hodí vždycky“.

***

Všichni pěkně sborem... Signály o tom, že většina našeho okolí nedbá na dodržování norem, mění i naše priority tak, že se více zaměřujeme na svůj vlastní prospěch, domnívají se vědci z holandského Groningenu. Ukázali, že v prostředí se zvýšenou mírou nepořádku (např. v podzemní garáži plné nevrácených nákupních košíků nebo u zdi plné nepovedených graffiti) lidé spíše odhodí nechtěnou reklamu na zem. Že nepořádek dělá i zloděje ukázal i pokus s průhlednou obálkou a bankovkou.