Freudovská psychoanalýza sovětského díla MRAZÍK

K Freudovi jsem vždy měla blízko a tento autor   abudehur.wz.cz/   ho dost trefně vystihl: 

K textům, jejichž hluboký smysl zůstává skryt pod profánním povrchem, patří i známá sovětská filmová pohádka Mrazík. Běžně bývá vykládána jako boj dobra a zla. Ano, je tomu tak, ale nejde tu tolik o boj mezi hodným Ivanem s Nasťou a jejich spojenci na jedné straně a zlými stvůrami od ježibaby až po macechu a hloupého ženicha s prasečím hláskem na druhé. Jde o boj lidské přirozenosti proti spoutávajícím ji konvencím. Autor scénáře Nikolaj Erdman, významný představitel ruského absurdního dramatu, vědomě zašifroval do konvenční, z folklóru převzaté struktury pohádky poselství o síle vášně, která překonává nepřízeň pokrytecké doby.

Proberme si pohádku obraz po obraze.

Na počátku vidíme loučení Ivana s matkou. Ivan odchází do světa a vůbec se mu nechce poslouchat matčina doporučení, jak se chovat co nejkonvenčněji ("a starým ustupuj"), natožpak zůstávat v incestním oidipálním vztahu k ní ("a někdy si na mě vzpomeň"). V této souvislosti je typické, že není zmínky o Ivanově otci: Váňa vyrůstá, aniž by znal model mužského, otcovského chování.

Ivanův odchod není jen tradiční "cestou na zkušenou": Roztržení svazujícího, incestně zabarveného a tedy patologického vztahu s matkou je pro něho otázkou životního dozrání, vyspění v muže. Stín matky jako jediné ženy, kterou skutečně miluje, však provází Ivana i dále: Ivan potkává půvabné dívky, které ho lákají k vykonání zralého genitálního kontaktu. Všimněme si i jednoznačně erotického symbolu jablka (mýtus o Evě a rajském plodu!), které dívky házejí Ivanovi, zpívajíce verš "jablíčko ti dáme, pak si zazpíváme". "Zpívání" jako tabuistické označení soulože je rovněž hluboce tradiční. Ivan však tyto pokusy o kontakt odmítá. Cítí poprvé, že jeho přirozené tíhnutí je jiné.

K incestuálnímu poměru s matkou přibývá i další součást komplexu rozpadu: narcismus. Poznáváme jej ve scéně se zrcadlem, kdy se Ivan zhlíží ve svém mladistvém půvabu. Píseň "Nevěstu si vyhledám ta musí být jak jarní květ jinak budu radši sám" odhaluje jeho falšující, krycí motivy: Nemožnost navázat vztah s reálnou ženou maskuje touhou po ideálu, rozumí se že čistém, platonickém, který nebude vyžadovat prokázání jeho mužnosti.

V tomto okamžiku nás film přenáší jinam. Jsme uvedeni přímo do ohniska konfliktu, který probíhá v rodině Nastěnčině. Ošklivá sestra Marfuša nemůže spát - je trápena neukrotitelnou pohlavní touhou. Je to ovšem touha nestandardní: Lízátko v její ruce je symbolem cunnilinctu - ano, Marfušina touha je zřetelně lesbická, jejím objektem je nevlastní sestra Nastěnka.

Nastěnka, jejíž zaměření je naopak heterosexuální (jehlice, s nimiž neustále při pletení obcuje), nechce své sestře vyhovět. Zlá macecha jí proto vyhrožuje a sadisticky se na ní ukájí. Lesbický motiv je tedy přítomen i zde.

Děj se opět vrací k Ivanovi: Přepadávají ho loupežníci. Nenadálý kontakt se světem drsné, vyzrálé maskulinity je pro Ivana nečekaně přitažlivý. Zjišťuje, že jeho vlastní role je ženská, pasivní. Jeho výrok "nu což, tak si mě olupte" vyjadřuje touhu být hrubě, bestiálně, nejlépe análně znásilněn. Zaujetí, s jakým se vrhá na kyje loupežníků a vyhazuje je do výšky (křivka, jíž kyje vylétají k obloze, se nenáhodně podobá Rauch-Paulsenově křivce orgasmu), svědčí o intenzitě probuzené vášně. Jednorázový kontakt, při němž jde pouze o holý sex, však Ivana nadlouho nemůže uspokojit.

Dědeček Hříbeček, jehož Ivan potkává vzápětí, je jedinou bytostí mimo labyrint erotických vztahů této pohádky. Jeho úloha je jiná - iniciační. Ve schématu, popsaném Danielou Hodrovou v Románu zasvěcení, zastává Dědeček Hříbeček úlohu Zasvětitele: s Ivanem si hrají na honěnou. Honička zde symbolizuje psychoanalytický proces, dokonce i s náznakem funkce přenosu, kdy se totiž ze cvičných důvodů na okamžik stává objektem pacientovy touhy sám lékař. Dědeček Hříbeček v honičce zvítězil, Ivan je poražen, to jest rozpoznán. Dědeček-psychoanalytik mu dává nazřít jeho identitu. Ivan se ovšem brání přiznat si vlastní homosexualitu až do konce. Dědečkovu diagnózu odmítá a z jeho varování, že potlačovaná přirozenost mu způsobí psychické problémy, si nic nedělá.

V marné snaze uniknout svému údělu pokouší se Ivan ještě jednou, naposledy, o heterosexuální styk - s Nastěnkou, kterou potkává na břehu říčky. Osud je ovšem neúprosný. Ivan při pokusu o penetraci selhává. Kbelík, který mu Nastěnka nasazuje na hlavu, je symbolem impotence. Medvědí hlava, která se zpod kbelíku vynořuje, je hlavou potupeného člověka, těžce zraněného ve svém narcismu, hlavou "buzeranta", vystaveného veřejnému posměchu. Jakékoliv další snahy navázat lidský kontakt jsou odsouzeny k neúspěchu. Maska nelidského tvora, stigmatizovaného společností, nedovoluje Ivanovi přiblížit se ke komukoliv. I nevinné děti, ještě nerozumějící podstatě Ivanovy odlišnosti, avšak poslušné společenského tlaku, před Ivanem prchají.

Zdánlivě nenápadná postava slepé babky má ve skutečnosti klíčovou úlohu. Je to ve skutečnosti stará prostitutka. Ona jediná díky své "slepotě", tj. neuznávání společenských konvencí, si Ivana neoškliví. Poskytne mu útěchu, nahrazující něhu matčinu. V jejím kvazimateřském objetí (ve filmu je symbolizuje nesení babky na zádech) se Ivan smiřuje se svým údělem. Prostitutka odchází, její úloha v příběhu byla vyplněna. Ivanovi však zůstává její hůl, symbol penisu, který bude od nynějška jeho osudem. V okamžiku Ivanova comming outu mizí jeho medvědí hlava: Už není tvorem vyděděným na okraj lidské společnosti. Je uvědomělým homosexuálem. Ivan vyvozuje z přijaté identity důsledky. Rozhoduje se vyhledat společnost sobě rovných, hledá skupiny homosexuálních aktivistů. Jeho cesta vede nejprve do vykřičeného podniku, chaloupky na kuří nožce. Naráží však na travestitu, Babu Jagu. Kabaretní výstup travestity (v ruském filmu i v českém dabingu představuje Babu Jagu muž) je jedním z vrcholů zpracování pohádky.

Ani travestita však není pro Ivana vhodným partnerem: Chce ho strhnout k sobě na společenské dno, zapojit ho do temných osidel homosexuálního podsvětí, kde se obchoduje s drogami a se sexem. Ivan odmítá nabídku stát se prostitutem. Travestita, který se ukazuje ve své druhé podobě - jako mocný vládce podsvětí, povolává heslem "šufír - kefír - dřevěný bohatýr" své gorily. Ivan je "sejmut". Banda se ho pokouší donutit k prostituci násilím a vydíráním. Pec, do níž má být vhozen, je symbolem mravní propasti, z níž už není návratu. V posledním momentě Ivan z podsvětí uniká.

Nastěnka zatím touží po heterosexuálním partnerství, není jí však dopřáno. Ženich, který se o ni uchází, sice praví "Nastěnku chci za ženu", kejhavá INTONACE věty však v souvislosti s větou "můj synáček moc rád husí játříčka" prozrazuje ženichovu identitu: Ano, jedná se o zoofila. Režisér českého znění K. M. Walló velmi správně pochopil charakter této postavy, proto také svěřil dabing duchovnímu spřízněnci ženicha, tedy známému českému zoofilovi, strýčku Jedličkovi. Zoufalá Nastěnka chce skoncovat se životem a vrhá se do rybníčka. Marfuša, která se tu právě koupala, si to ovšem vyloží jako projev náklonnosti. Nastěnka ji prudce odmítá a macecha se rozhoduje rozbroje v domě ukončit - nařizuje staříkovi, aby Nasťu odvezl do lesa. Teprve nyní vidíme, jak silné citové pouto existuje mezi staříkem a jeho dcerou. Že není prosto incestuálního prvku, to se rozumí samo sebou.

Mrazík, který se Nastěnky ujme, je kultivovaný bisexuál z vyšší společnosti (motiv dvojího kožichu!), který s ní má, jak uvidíme, velmi přesné plány. Ona verze filmové pohádky, která nám byla prezentována, ovšem postrádá jednu scénu zásadního významu: osudové setkání Ivana s Mrazíkem. V Mrazíkovi Ivan nalézá zralého, staršího, zkušeného partnera, který počne kultivovat jeho osobnost, Mrazík v Ivanovi bouřlivé, jeho dosud jednotvárný intelektuálský život osvěľující mládí a nezkrotnou tělesnost. Původní Erdmanova verze dospívala v této hluboce procítěné scéně své kulminace, mužnou něhou i jiskřivou ironií dialogů se důstojně řadící k nejkrásnějąím milostným scénám světové kultury, setkáním Danta s Beatricí počínaje a Otokara Březiny s Jakubem Demlem konče. Stalinská cenzura, která nepochopila množství symbolů Erdmanova filmu, však tuto otevřenou manifestaci sexuální svobody nedovolila. Dialog Ivana s Mrazíkem byl vystřižen.

Jak jsme se tedy dozvěděli o existenci této mimořádné scény? Nikolaj Erdman byl v letech stalinských čistek zatčen. Zatčení proběhlo přímo ve střižně Mosfilmu a tak jediné, co si Erdman stačil vzít s sebou do Lubjanské věznice, kam byl převezen, byla právě vystřižená část filmového pásku. Erdmanův spoluvězeň a milenec, mladý důstojník Alexandr Isajevič Solženicyn, pronesl drahocenný filmový materiál osmi lety věznění na Gulagu i následujícími lety vyhnanství a disentu. Teprve po nuceném odjezdu na Západ byl při skutečně důkladné vstupní tělesné prohlídce filmový pásek objeven. Solženicyn, tehdy už světově proslulý spisovatel, se v té době ke své homosexuální minulosti už nechtěl hlásit a tvrdil, že o původu a obsahu pásku nic neví, že jde zřejmě o součást diskreditační kampaně KGB. Proto se pásek dostal do rukou americké tajné služby CIA.

Ani KGB ovšem nespala. Její agent Aron Mojsejevič Goldštejn, pracující pro ni už léta pod jménem plukovníka Aarona M. Goldsteina, získal tento unikátní dokument zpět pro sovětský režim, vyměniv jej tajně za krátkometrážní pornografický film západoněmecké produkce. Záměnu by až do dneška nikdo nezpozoroval a velká milostná scéna by zůstala ležet v tajných archivech KGB. Naštěstí se už tehdy blížil konec sovětského režimu a korupce v řadách KGB pokračovala. Neznámý nám pracovník moskevské KGB, který vynášel z archivů vše, co bylo možno zpeněžit či vyměnit za vodku, vynesl i tento materiál a prodal jej čečenské mafii. A nyní, díky rozšíření čečenské mafie až do naší vlasti, se těch několik filmových okének, které právem náleží do zlatého fondu kinematografie, ocitlo v Praze. Nyní jsou v dobrých, spolehlivých rukou.

Teprve díky doplnění této vševysvětlující scény chápeme smysl filmu, který již rychle spěje do finále. Mrazík, který nechce pro poměr s Ivanem riskovat své společenské postavení, se dohodne s Ivanem i s Nasťou. Tito dva spolu uzavřou fiktivní sňatek. Jest jim ještě třeba přemoci nové intriky travestity-Baby Jagy, který/á se spojil/a s loupežníky, aby zabránil/a Ivanovu společenskému vzestupu. Díky Mrazíkovým penězům se však podaří všechny uspokojit.

Pohádka tedy končí happyendem. Všichni jsou spokojeni: Mrazík žije s Ivanem i Nastěnkou v harmonickém partnerském vztahu: Oba, mladý homosexuál i dívka, jsou citově vázáni pouze na něho, k sobě navzájem pociťují nanejvýš city sourozenecké. Mrazík je tedy středem trojice, díky němu může celá soustava fungovat.

Spokojeny jsou však i Marfuša s macechou: Realizují své lesbické zaměření ve vztahu vzájemném. Jejich vášnivé objetí před tváří vesnického davu je veřejným vyznáním hrdé lesbicity. Pozdní lásku nacházejí i stařík, otec Nastěnčin, a stará matka Ivanova. A pokud by Nastěnka přece jen pociťovala potřebu styku s vyhraněným heterosexuálem, může dát průchod své náklonnosti ke stařičkému otci, neboť on jediný je čistě heterosexuálním mužem našeho příběhu. Osvobodivý sex bez zábran, k němuž všechny vyzval Mrazík, smiřuje všechny konflikty.

Poučeni tímto výkladem už rozumíme, co znamená termín ruská trojka (použitý již Gogolem a ve filmu naznačený třemi koňmi Ivanova spřežení i třemi prasaty Marfušinými) a proč se film vlastně jmenuje Mrazík.

P. S.: A co Baba Jaga? I on má přece právo na sexuální štěstí! Ovšem že má - pečliví diváci si jistě povšimli, že Baba Jaga v posledním záběru odchází tahána za sukni Nastěnčiným pejskem Punťou...

Ale není jediný vtipný, kdo se pustil do hlubinné analýzy filmů. Miloš Čermák jako vždy vtipně oglosoval Tři oříšky pro Popelku Zjistil také zajímavé skutečnosti. Podobnou analýzu filmu  udělal také Jan Buriánek ve svém blogu První český gay film.