Robinson Crusoe - ztracené iluze

Robinson Crusoe byl můj neoblíbenější román v dětství. Samozřejmě jsem znala verzi z roku 1956, kterou  převyprávěl Josef Věromír Pleva. Oslňovalo mne tam to, jak si vystačil sám (self-made man = člověk, který se vzmohl vlastní silou,ale  v mém pojetí  spíše jako člověk spjatý s přírodou).  

Dokonce si ji lze přečíst na internetu s proslulou předmluvou Jarmily Glazarové.

 Já měla verzi knihy s těmito ilustracemi z roku 1956.

Burianovy ilustrace k Robinsonu Crusoe.pdf (4,8 MB)

Vše je  ale prý jinak.

Miroslav Petříček: O Robinsonovi
Poslední slovo, Lidové noviny 24. 3. 2003

 

Když Robinson uprchne na moře, vstoupí nejprve na loď, která pluje k africkému pobřeží. Ta je ale přepadena korzáry; hrdina se ocitne v otroctví, z něhož se mu podaří uniknout až s pomocí maurského chlapce Xuryho, který by za Robinsona položit i život. Bez něj by nepřežil nebezpečí, jimž musí na malé lodi čelit. Epizoda končí, když oba zachrání portugalský kapitán; Robinson mu prodá svoji loď, ale zdráhá se zpeněžit Xuryho, neboť se mu prý příčí prodávat jeho svobodu. Ustoupí až poté, co mu kapitán přislíbí, že chlapce propustí jako svobodného po deseti letech, dá-li se do té doby pokřtít. Celá transakce Robinsonovi vynese šedesát zlatých.

Robinson je dobrodruh nadaný obrovskou civilizační energií, s níž zdolává přírodu a nepoddajnou hmotu ostrova i Pátka. Vedle toho, což v převyprávěních jeho příběhu pro potřebu delfínů často zaniká, je to i první vzor kapitalistických ctností, prototyp podnikatele. Nemýlím-li se, zmiňuje se o něm v tomto smyslu v Kapitálu i Karel Marx. Robinsonovo trosečnictví je věcně vzato pouhé pozadí; to, co si zasluhuje obdiv, je jeho pracovní morálka.

Z Robinsonova deníku vyplývá, že se věnuje zkoumání sebe sama proto, aby měl v pořádku všechny své účty. Jakmile se Xury stal komoditou, bylo přirozené prodat jej zpátky do otroctví, neboť se ukázalo, že jeho směnná hodnota je značně nenulová. Ostatně ani dlouhý Robinsonův pobyt na jeho ostrově nebyl nic jiného než kolonizace, z níž nakonec profitoval morálně i ekonomicky. Závěrečná kapitola knihy se čte jako hloubkový audit finančního úřadu.

Robinson je zkrátka příkladným hrdinou moderní doby: vše, čeho nabyl, získal pílí a obchodní zdatností. Piráti, dravé šelmy a divocí domorodci jsou už jen stafáž v pozadí příběhu. Jeho dobrodružnost totiž nespočívá v náhlých obratech válečného štěstí: dobrodružstvím je sama ekonomická aktivita. Robinson Crusoe, jak konstatuje i literární teorie, je především homo oeconomicus.

 

Robinsonova morálka je právě tak poctivá jako morálka jiných příkladných hrdinů evropské literatury, třeba darebáka a proutníka Toma Jonese. Jediná svízel je v tom, že Robinson Crusoe je jako románový hrdina poněkud nudný. Někde v jeho účtech musí být chyba. Toto dílo je snad jediné z velkých evropských románů, které se zcela obejde bez ženských postav – nepočítáme-li starou vdovu, která spravuje Robinsonovo jmění. Na jeho vášně zbyla jediná věta: oženil se nikoliv ke své škodě a nespokojenosti, měl tři děti, ale žena mu záhy zemřela. Alespoň dopadla lépe než Xury.

Daniel Defoe, František Novotný: Robinson Crusoe,2005

To vše výše uvedené nabízí nové převyprávění, které jsem už nezaznamenala a nečetla. A další komentář zde.

Život a zvláštní podívná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku.  (The life and strange surprising adventures of Robinson Crusoe of York, mariner. Boston, D.C. Health & Co. 1902, přeložil Albert Vyskočil)

 Ani tohle vydání jsem nečetla, asi naštěstí.

"Nedokázala jsem to dočíst, jo, přiznávám, jsem srab, ale už jsem tím tak vydeptaná, že nemám sílu se tím dál zabejvat.Tak."

( čtenářka komentuje )

A  předloha pro  Robinsona taky nic moc:

Skutečný Crusoe se jmenoval Alexander Selkirk a byl zachráněn lodí Duke 2. února 1709. Námořníci tehdy na ostrově objevili opuštěnou roztřesenou lidskou trosku a hromady korýšů. Selkirk se mezi lidi vrátil s vizáží zvířete, byl bosý a kryla ho kozí kůže. Byl extrémně psychicky roztřesený a nedokázal téměř mluvit.

Selkirk pocházel z okolí skotského Edinburghu. Byl sedým synem obuvníka a na ostrově Más a Tierra v souostroví Juan Fernandez vzdáleném asi 650 metrů od pobřeží Chile strávil čtyři roky a čtyři měsíce. Na ostrově neskončil jako trosečník, ale byl tam vysazen naštvaným kapitánem lodi, na níž se plavil. Po řadě hádek ho na ostrově nechali kolegové piráti za trest jako záškodníka s několika málo předměty potřebnými k přežití.

Skutečný Crusoe také nikdy nezachránil ani nepotkal domorodce, jemuž se v románu říká Pátek. Na ostrově Selkirk skončil s několika málo kusy oblečení, nožem, sekerkou, pistolí, kompasem, hrncem, tabákem a Biblí. Nebyl to však žádný ctihodný Brit, nýbrž pirát, alkoholik a velmi vznětlivý surovec. K námořníkům se dal v sedmnácti, když utekl od své rodiny. Živil se pirátstvím, nebyl nijak inteligentní, ale velmi nebezpečný kvůli své nevypočitatelnosti. Celý život měl potíže s lidmi a také jedině proto dokázal sám se sebou na ostrově vydržet a nezešílet zcela.

Skotský archeolog David Caldwell se vydal na ostrov, aby tam po třech stovkách let odkryl pozůstatky Selkirkova života. Na ostrově dnes žije asi šest stovek lidí, většina z nich se živí lovem korýšů, ale jinak je to místo stále velmi tiché a pusté.

Skutečný Crusoe nežil na pláži, protože se bál španělských námořníků, kdyby ho objevili, hrozilo by mu zřejmě otroctví či smrt. Kanibalové na ostrově nežili a bál se jich tudíž jen Crusoe románový. Podle Caldwella dokonce na ostrově přistály dvě španělské lodě, jimž se Selkirk vyhnul.

Na ostrově bylo mírné klima bez velkých dešťů, nežila tu žádná nebezpečná či jedovatá zvířata a tekly tam říčky se sladkou  vodou. Moře nabízelo chutné korýše, ryby i tlusté ploutvonožce. Na ostrově rostla řada jedlých plodů. Selkirk si ochočil zdivočelé lesní kočky, které vysadili na ostrově spolu s potkany a kozami španělští mořeplavci v roce 1575. Největší zábavou mu pak prý byl lov koz, jichž zabil za čtyři roky na pět set. S nimi také mohl mít sex, o čemž se jen spekuluje, jisté je, že sexuální touhy musel ukájet masturbací. Jediným spojením s kulturou mu byla Bible, v níž si často četl. Po záchraně pirátům přiznal, že byl na ostrově nejlepším křesťanem za celý svůj život.

Selkirkovi prý ale ostrovní vězení spíš prospělo. Byl velmi zdravý, měl vypracované svaly a byl rychlejší než námořní pes. Absolutně si odvykl na alkohol a po letech strávených bez obuvi měl problém si na ně opět zvyknout. Poté, co ho námořníci objevili a vzali na svou loď, strávil s nimi na vodě ještě další tři roky a okrádal lodě, jež patřily nepřátelům anglického království. Domů se vrátil v roce 1711 se značným bohatstvím, stal se okamžitě slavným díky svým příběhům. Ty vyprávěl během nekončících večerů po hospodách a barech. Tam ho také zřejmě potkal Daniel Defoe.

Nešťastný mezi lidmi se utápěl v alkoholu, neustále se rval, měl nezákonně dvě manželky najednou a zemřel v plné síle ve 45 letech 12. prosince 1721 na žlutou zimnici v západní části Afriky.

Podle historiků existuje „někde“ na světě také Selkirkův deník. Podle všeho ho získal jistý skotský vévoda, jehož rodina ho v devatenáctém století prodala. V dražbě se mohly dostat poznámky pak až do nacistického Německa. Takže podle Caldwella jsou zřejmě, pokud vůbec existují, někde v Berlíně. „Dovolil bych si spekulovat, že nejpravděpodobněji leží někde na zapomenuté polici Berlínské státní knihovny jako pruské kulturní dědictví,“ tvrdí doktor Caldwell jehož závěry byly publikovány v odborném časopise Post-Medieval Archaeology.

(Podle článku Pravda o Robinsonovi Crusoe - nebyl trosečníkem)