Radůza a její výzva

Radůza  dnes vydává  další  album s názvem Miluju vás. Málo věcí poslouchám i s texty, ovšem texty tohoto alba se nedají nevnímat!

Z psychologického pohledu je tam snad půlka písní, které obsahují přístup k životu jako výzvě. Nevzdávej se, bojuj, nedej se..... život tě zakalí jako ocel. Známí psychologičtí teoretici by její album měli přibalovat ke svým koncepcím odolnosti. Myslím  přitom na  Antonovského  či Kobasovou s jejich teoriemi hardiness, challenge apod. Asi by měli radost, kdyby ty písně slyšeli.

 

Zde ukázky písní.

Zde několik ukázek textů. Na stránkách Radůzy naleznete všechny texty.

 

Miluju vás

 

Už slyším řinčet zbraně
už se Běsi šikujou
já ještě čekám v bráně
než mi koně okujou
já ještě v bráně čekám
ještě chci ti sbohem dát
pes řemen kouše, štěká
ach, dobře měls mě rád


Až zbroj o zbroj třeskne
až dojde na ten střet
já za polnice břeskné
uchopím svůj střed
dnes nemůžeš být raněn
buď zemřít, nebo žít
dnes musím všechny zbraně
co dals mi, použít

 

Jak znal bys cenu žití bez smrti
co živé, všechno na prach rozdrtí
co mrtvé, zase znovu ožije
život i smrt ve všem i v mém noži je

Možná, že těm Běsům
někde ve tmách podlehnu
strach zmáčk mě víc, než snesu
dýkou v ráně podlehnul
ale dokud ve mně
krve kapka poslední
živote můj, trvej
probijem se k poledni

Už slyším troubit k zteči
už slyším tětiv svist
nikdo v téhle seči
si ničím není jist
a navzdor boji jestli
bídně zhynu, srazím vaz
mé tělo v zemi zetlí
ne však mé "miluju vás"

 

 Na sudá a na lichá

 

Ach, domov už tak blízko byl
když osud prásknul do kobyl
a když zas pustinou se daly v trysk
žalem zkroutil se mi pysk
ach, kdeže je má teplá stáj
co přijít má, přede mnou taj
příště bych nemusela mít
tu sílu vědět a přece jít


Už bylo blízko teplo hnízd
když jsi mě jak hlínu začal hníst
novou hru rozdal krupiér
k zemi se snášej hrstky per
hop, na sudá a na lichá
a mně už křídla pelichaj
sotva se z jednoho seberu
už zas mě ženeš k severu


Už byla smečka na dosah
když Ty jsi do mě až na dno sáh
rozmetals všechny jistoty
buď vůle Tvá, jestli jsi to Ty
všechno se změní v minutě
štěstí jen vzdychne: "Zas minu Tě!"
cíl a směr zmizí s vteřinou
a slzy už se ani neřinou


Ach, domov byl tak blízko ní
když osud prásknul do koní
nakonec žít je vždycky risk
ať je to klus, cval nebo trysk
zas obrátí koně můj hvizd
pohne se zem po poslední list
a já vše dokážu oželet
jen dost mi dej, můj Bože, let

 

Rixum Pixum

 

Co ještě přijde, ach, co mě ještě čeká
co mi osud ještě na hřbet naloží
když projdu vsí, každej pes na mě štěká
spáči se buděj ze sna, vrtěj na ložích


Dřív jsem se ptávala, proč svoje věrný stíháš
a nejví ty, nad něž není věrnějších
teď si myslím, že nás jako růže stříháš
zbavuješ zplanělých poupat včerejších

®:
Možná mi kabát vztekem příliš načich
a moje boty nikdy neviděly vix, ba jó
až přijdu domů, tak se zeptám našich
proč mě to pořád nutí klít, jó, rixum pix

Život mě taví ve vysokejch pecích
a jak ta ocel vyjdu pevně kalená
ani smrt nesrazí mě k zemi, přeci
jen k modlitbě dals mi kolena

 

 

Du du du

 

Tak ty sis pro mne přišel,

když tě nikdo nevolal.

a já ptám se zdali spíše

seshora či zezdola.

Jestli do mne eště říznou,

padnu k zemi jako strom.

Zahrajte mi notu říznou

a jakoukoliv krom tý

co mi v hlavě vrtá,

už mi chystaj černej flór,

je luny sotva čtvrt

a mně už nezbyl žádnej fór.

Jen bolest i když tupá

ta ví , kdo je tupan

 tichem břinkne kudla,

tak teď ty, i když jsi jen malá čudla.

Johoho….

Tak už sis přišel pro mě,

slyšet vrátka vrzy vrz,

já nežila jsem v citech skromně,

chceš-li tak se proto na mne mrz.

A i kdybych měla skapat,

radši trysk mám nežli klus,

musí lejt a ne  jen kapat,

nevydrží se mnou slabej kus.

A johoho…..

Radši trysk mám nežli klus,

musí lejt a ne  jen kapat,

nevydrží se mnou slabej kus.

A johoho….

Tak ty sis teda myslel,

žes mne navždy vylekal,

Z moku sladkém i v tom zkyslém

se u dna drží kal.

Když ho okolnosti zvířej,

on se zase usadí.

Chvilku trpím jako zvíře,

Pak si řeknu, tak to pusť

a jdi jó, dopředu a dopředu,

a dopředu já du du du

 

Ještě poseď starej brachu

  

Ještě poseď starý brachu,

je do svítání daleko

proveď mne tou nocí strachu,

nežli slunce najde kout,

kde mne děs a trýzeň drží v železech,

kam snad nedohlédne bůh,

ještě tohle přežít musím,

nejeden mi zbývá dluh.

 

Rty mi blednou kamaráde,

mám je pevně sevřené,

než břich temnot rozpárá den,

kéž neztratím mně svěřené,

ale já tápu, zoufám, slábnu v pochybách

cítím viny ostruhy,

na tu cestu temným lesem,

marně hledám soudruhy.

 

Píseň se dere na ret už

a můj part čeká na retuš,

podej mi pero, černou tuš,

napíšu v b-dur trubkám tuš.

 

Píseň se dere na ret už,

dnes nenechám si říci kuš

ať už jsi žena nebo  muž,

i tebe čeká pouť skrz buš, tak se tuž.

Jen my dva jsme zbyli tady,

kde jsou naši kumpáni,

zatnutých dvě zubů řady,

snad nás toho uchrání,

abychom se s klením vzdali mnohem dřív,

pustili svět z náručí,

snad ten žal a utrpení

lépe žít nás naučí.

 

Ještě vydrž pobratime,

je do svítání jen pár chvil,

nežli v prach se obrátíme

že nám ďábel nocí vyl

zapomenem, i když stokrát při nás budeš vát

my vždy prorazíme leč

a vydáme se vzhůru svahem,

mnohem výš, než roste kleč.

 

Až půjdu po úbočí  

 

Až pudu po úbočí,

až mi na cestu zasvitne den,

ani jednou se neotočím,

vzkřiknu minulé, čert tě vem.

 

To jen utrh se svah, abych nemohla dál

aby šlo se mi nesnadněji,

je to tak, že vpřed stejně musím,

i když přišla jsem o naději.

 

Až mý paty polechtá stráň

ani jednou si nevzpomenu.

na únavou prokvetlou skráń,

nohy sedrané od kamenů.

 

To přišla jen bouřka a přívaly vod

strhly mne do údolí,

je to tak, že na světě není.

Ach nic, co nepřebolí.

 

 Až pudu po úbočí,

a mi na cestu padne zas noc,

až mi steče pot pod obočí,

vzkřiknu ať nemá zlé nade mnou moc.

 

To jen v soutěsce na chvíli

strach na mne sed,

To jen hora vrhla  svůj stín.

Když se otočím v slunci tam jdou

můj muž, má dcera a syn.

 

Ale že musím

  

Já myslela, že protluču se vším

ale tohle vypadá nad mý síly.

Kdo touhle cestou šel, každej si všim,

že ke konci utrpení sílí.

Ale že musím, štráduju furt pryč, bajo,

i když teskno mi až skučím.

Nad hlavou blesk a hrom prásk jak bič,

a tak s bolestí se slotou chodit učím.

Já myslela, že mám už za sebou

všechny ztráty a že opouštět je snadné,

když tu mne vprostřed noci zazebou

všechny údy duše, více než pevnost spadne.

Ale že musím, i tělo těla oželím,

a i tebe pustím jasem domů,

však jedno, můj dobrý bože, vím,

kdybych mohla, vyhla bych se tomu.

Ale že musím….

Já myslela ,že jsi tím znamením,

že jsem silou vůle změnila svůj osud,

však bylo šalbou, klamem, mámením,

mnohé z toho, v co věřila jsem dosud.

Ale že musím, jenom z chřtánu vypustím

raněné duše mojí kvil a vytí,

a pak přetnu pouto, rozloučím se s tím,

kdo se mnou putoval mým žitím.

Ale že musím…

Můj dobrý bože, otevř nebesa,

pohleď na mne a přísně mne nesuď.

Vždyť víš, že nikdy neklesám,

i když břímě svoje někdy těžce nesu.

Ale že musím, tak znovu srdce otevřu

a čím víc zdá se mi život těžším,

tím více s osudem se přu,

a tím víc se z maličkostí těším.

Ale že musím…

 

Chci oplakat to dobře

 

Kéž tím co v cestě stojí,

projdu vždycky přímo skrz,

kéž vyjdu tenhle kopec

bez klení a slz.

A když mne přece jenom cestou něco rozpláče,

chci oplakat to dobře

a pak už se s tím nevláčet.

 

Kéž řemen ještě chvíli

drží vítr za teřich,

než projdu tímhle sedlem

a  složím tíhu do řeřich.

Kéž všechny staré lásky

i ty dávno zemřelé,

mi skála z útrob vyrve,

až mne chytí za skřele,

 

Řídne vzduch

A vítr ještě sebrat chce mi z plic

Dech co v kámen ztuh´

Čím hůř to jde, tím se mi chce dejchat víc

 

Kéž za touhletou horou,

zase další hora je

Kéž moje nohy protnou

Jejích boků okraje

 

Ať vzhůru nebo dolů

povede mne její sráz

kéž kráčím vždycky pevně,raz dva raz dva raz

 

Kéž tím co v cestě stojí,

projdu vždycky přímo skrz,

kéž vyjdu tenhle kopec

bez klení a slz.

A když mne přece jenom cestou něco rozpláče

chci oplakat to dobře

a pak už se s tím nevláčet.

 

Když zaduly žestě

 

Když kapelník notu vzal na „makábr“ walz

a můj tanečník mne v pase chyt a zmáčk´  více než se patří

díky můj příteli, že´s odvahu vzal

se mnou  hledět vstříc  tomu, co málokdo spatří.

 

Když můj tanečník posté se mnou obkroužil sál

a mně došel dech i naděje a part přebraly smyčce

dík  tobě nepříteli, žes krev mi z žil sál

touha setřást tě mi pomohla uniknout smyčce.

 

Jen harmonikou zaštěkej vztekle jak čubka,

dokud ti sama neřeknu zastav se, halt!

Vyrvi mi bolest z žaludku, z páteře z pupka,

ať vítr veme ji jak prach z kladenskejch hald

 

Když zaduly žestě,

a z nich nejvíc tuby

a ty mlčel jsi a já slyšela jen ten prokletej valčík,

odpust mi, bože můj, co vyšlo mi z huby,

teď vím, je to čest, že nechal´s mne samotnou válčit.

 

Jen harmonikou zaštěkej vztekle jak čubka,

dokud ti sama neřeknu zastav se, halt!

Vyrvi mi bolest z žaludku, z páteře z pupka,

ať vítr veme ji jak prach z kladenskejch hald

 

Když zahřměly činely a tympánů kotle

a můj tanečník chechtal se, až praštěla mu čelist

díky můj miláčku žes nečekal zkrotle

řek´s osud můj je i můj, spolu budem mu čelit

 

Jen harmonikou zaštěkej vztekle jak čubka,

ať se to pěkně roztočí, ať to má kvalt!

Vyrvi mi bolest z žaludku, z páteře z pupka,

ať vítr veme ji jak můj nakřáplej alt.

 

Křídlovky

 

Co když to bude ještě horší
co když to půjde ještě hůř
co když mě neudržej tady
ani děti, ani muž
co když jsem byla málo hodná
a teď stih mě za to trest
sotva odlepím se od dna
cíl se vzdálí o sto verst 

 bude ještě sladší
že víc už nemůže to bejt
i když nebudu už mladší
pořád páčím jako bejk
co když jen maj mi zvednout mandle
abych nezapomněla
že i sladkost cukrkandle
může bejt jen domnělá

Tadada da da da tadada daj
hej, kapelo polku mi hraj
zmáčkněte křídlovky
jak staré pendlovky
poskočím si pěkně v rytmu
křídlovky
a starý pendlovky
hoplá, přeskočím tu tmu

Co pak, když vydržím o tohle
když i tohle přežiju
dáš čertům zaracha a dohled
a já si kabát přešiju
pěkně obrátím ho z rubu
budu holka čupr, šik
a pak se na oslavu zrubu
chce to jenom párkrát šmik


Co když to bude pořád kratší
ta malá pauza k oddychu
co když někoho máš radši
a mě necháš ve štychu
že mi neupadne huba
takhle drze se Tě ptát
už to slyším, hraje hudba
takhle mělo se to stát 

 Už břízy zlátnou

 

 Už stráně rudnou,

už je zima v ovzduší,

už mi mráz leze do kapes,

tu bitvu trudnou nesvedu-li o duši,

věčně s tělem budu jak kočka a pes.

Můj bože dej,

než protluču se ke smrti,

než z mýho dechu bude vánek v listí bříz,

ať  to, co dals mi žít prožiju do mrti

zlý i dobrý dej, ať t  má to vždycky říz.

Bechle,

netvař se vztekle, ještě nejsme v pekle, v teple,

když už to musí bejt, tak ať to není vlekle.

 

Článek na idnes ze dne 29.3.2010 dokreslil můj pocit!

 

A koncepce Kobasové?

Kobasa (1979) vytvořila koncepci určitého osobnostního typu, který nazvala hardiness (odolnost).

Komponenty hardiness (odolnosti) jsou:

1. Commitment ( vnímám svět jako smysluplný, rozumím mu),

2. Control ( cítím schopnost řídit si své věci)

3. Challenge (beru životní události jako výzvu k překonání potíží)

Hardiness je síla, které umožňuje člověku vyrovnat se s obtížnými podmínkami a překonat je. Není to jen nezodpovědné vrhnutí se do  nebezpečí, ale schopnost pochopit okolní svět a  najít účinnou cestu z problémů.

(Kobasa,S.C.(1979) Stressful life events,personality,and health: An inquiry into hardiness.  Journal of Personality and Social Psychology,37,1-11.)