Pošťák zvoni vždy dvakrát

Jsem sběratelkou filmových verzí této knihy, zatím jsem viděla tři a všechny byly skvělé, nerozhodla bych se, která se mi líbila nejvíce. Ale kdybych měla nůž na krku, asi bych zvolila tu americkou verzi z roku 1946.  Knihu jsem nečetla.

Detektivní román Pošťák vždycky zvoní dvakrát

Román Pošťák vždycky zvoní dvakrát vyšel v roce 1934 v Bostonu a od té doby byl již čtyřikrát zfilmován: ve Francii v r. 1939 (r. Pierre Chenal), v Itálii r. 1943 pod názvem Posedlost,  v USA v r.1946, (r. Tay Garnett) a v r.1981 (r. Bob Rafelson).

Román má typické prvky románu noir, hned po vydání byl zakázán pro velký podíl erotiky i násilí.

Obsah

Děj je  vyprávěn v první osobě Frankem Chambersem, mladým řidičem, který zastavil na jídlo v kalifornské restrauraci a získal tam práci u manželů Papadakisových, mladé ženy Nory a jejího staršího manžela Nicka. Mezi Norou a Frankem vzniká pnutí, které má sadomasochistické kvality (Cora požaduje na Frankovy, aby ji kousal rty a Frank ji pokouše do krve). Cora svého muže nemiluje a tak začne Frank I Cora plánovat jeho vraždu a svůj nový život. Pokus zabít Nicka pomocí elektrického proudu v koupelně selže, protože se objeví v nepříhodnou dobu policista. Naštěstí má Nick amnézii, a tak si nic nepamatuje. Proto oba spiklenci znovu opakují svůj plán, v autě zinscenují nehodu, při které Nicka opijí a udeří, auto potom svrhnou do propasti. Jak Frank, tak Cora jsou při tom zraněni. Přestože je místní prosecutor podezírá, nemá pro zločin důkazy. Použije lsti a obviní pouze Coru ze zabití svého manžela. Cořin právník však zabrání této léčce a nakonec jsou oba osvobozeni.

Frank a Cora spolu potom žijí společně a udržují restauraci. Avšak v důsledku zločinu jejich vzájemné podezřívání ze zrady a stupňující se nedůvěra promění milostnou vášeň v nenávist. Ani jeden z nich tak neunikne „vyšší spravedlnosti“. Když se spolu usmíří a plánují opravdu nový život s Cořiným dítětem pod srdcem, zahyne Cora při nehodě, při které Frank řídil auto a nedával pozor.

Frank na konci vypráví, jak se vše přihodilo a vysvětluje jak byl Corou přinucen k vraždě.

Vysvětlení názvu “Pošták zvoní vždy dvakrát“:

Vysvětlení první

•    Frank a Cora chtěli zločin spáchat dvakrát,  teprve podruhé se povedl.
•    Frank měl v období, kdy se pokoušel zapomenout na Coru druhou ženu, vrátil se však ke Coře.
•   Odsouzeni po prvé nebyli, teprve podruhé došlo k spravedlivé odplatě.

Vysvětlení druhé

 Román získal jméno díky příběhu vražedkyně "Tyger Woman" Ruth Snyder, která přiměla svého milence Judd Graye zavraždit svého manžela Alberta. Životní pojistku po manželovi ji měl přinést pošťák a ohlásit se dvojím zvoněním u dveří.

Vysvětlení třetí

 Jestliže budeme pošťáka považovat za Boha nebo Osud,  je možno také vysvětlit název jako dvojí zvonění. Při prvním Frank unikl odsouzení za smrt Nickyho, avšak pošťák zazvonil podruhé  a Frank byl na konci obviněl nepravdivě ze smrti Cory a odsouzen.

dle wikipedie.org

Filmové adaptace

Poslední zatáčka, Francie, 1943

LE DERNIER TOURNANT   Pierre Chenal

První adaptace knihy, děj odpovídá dosti věrně předloze, odehrává se v Marseille. Hlavní ženskou roli hrála Corinne Luchaire. Film u nás snad ani není znám, pravděpodobně proto, že Corrine natáčela hlavně za války a kolaborovala s nacisty.

Posedlost, Itálie, 1943

Luchino Visconti Ossessione

První film Viscontiho. Příběh je situován do chudého italského venkova a nezakrývá, jak žijí prostí lidé. Už tím se Visconti odlišoval od současných trendů.  V produkci slavného studia Cinecitta vznikaly velké výpravné podívané historické, nebo jednoduché příběhy ze současné společenské smetánky. Kromě nepřikrášleného obrazu skutečnosti provokoval začínající režisér i otevřeností, s jakou ve film pojednal milostné vztahy či motiv zločinu. Řazeno mezi noir filmy,  reprezentuje neorealismus. Bbyl fašisty zakázán a promítal se až po válce

Přidaná postava

Do děje Visconti uvedl postavu, která v románu není, tuláka, přezdívaného Španěl. Tento nomád se pokusí odvést Gina s sebou na nekončící pouť, v lásce otevřeně homosexuální, která by Gina nejen osvobodila od Giovanny, ale vůbec odvrátila od žen a tak vytrhla z pekelného kruhu, v němž je uzavřen jeho  osud. 

Hlavní  ženská postava  Clara Calamai

Není žádný italský film, ve kterém hrála, který by byl u nás známý. Kromě hlavní role ve filmu Posedlost se proslavila ještě tím, že již v roce 1941 ukázala  ve filmu nahá ňadra (La Cena Delle beffe,Dinner Mockery). Byla považována za italskou Femme fatale.

Hlavní roli ve filmu měla hrát  Anna Magnani , ta ji však pro těhotenství nepřijala a roli dostala Clara Calamai.

V dnešní době je už asi pojetí Femme fatale trochu jiné, viz hodnocení na ČSFD (hodnotitel ad)..... "je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší."

 Vášeň , Maďarsko,1998

Szenvedély / Passion. Režie: Gyory Ferér

Film Vášeň je poslední, maďarskou adaptací této knihy. Režisér se  soustředil se především na vykreslení atmosféry strachu, která vládne v manželském trojúhelníku. Postavám, které se předloze jmenují Cora, Frank a Nick, režisér ani nedal jméno. Hrdinou filmu je muž, který se nechá najmout jako pomocník u autodílny, kterou vlastní starší nesympatický muž. Ačkoliv se manžel snaží příchozího zastrašit jednou z prvních vět filmu - "Vidíš, ona skutečně patří mě a ty s tím nic nenaděláš," mezi hlavním hrdinou a krásnou mladou ženou majitele brzy začne milostná romance. Milenci se záhy rozhodnou manžela zabít. Jejich první pokus je neúspěšný a nezbývá, než se pokusit podruhé. Mezitím se milostná dvojice dostává do stavu až chorobné vzájemné závislosti a konec příběhu by stěží mohl být šťastný. Jak konstatoval jeden z kritiků: "film v nás nechává pocit, že ačkoliv je peklo přeplněné, vždycky tam zůstane místečko, kam bychom se mohli vmáčknout". Pro dotvoření stísněné, až klaustrofobické atmosféry filmu používá Fehér ruční kameru, neostré záběry, různé druhy zrnitosti obrazu a další zajímavé techniky. Podle New York Times je i díky této speciální metodě snímání a velmi úspornému dialogu sledování filmu spíše "pozorováním tanečního výstupu na téma dobře známého příběhu či události". Anita Gates v New York Times dále tvrdí, že film je "jako standardní filmový příběh frustrující a občas strašlivě nudný; jako formální cvičení je ale fascinující", a dodává, že zajímavé je např. časté užití osamocených zvuků a ruchů - šepot padajícího deště, rachot strojů, štěkání psa odkudsi z dálky...

 Pokračování zde