Čůrej sem or čůrej tam, přečůrej i učitele

10.08.2009 19:45

Kašpárek v rohlíku mne svou písní  Čurej sem or čurej tam   navedl ještě na jednu myšlenku, a to výchovy dítěte k čistotě v této společnosti  s výdobytkem papírových plen. To za nás nebylo!

 

Citát

Se skupinou Clash na nočníku

Nejvděčnějším dětským hitem kolekce Kašpárek navždy zaručeně bude svérázná cover-verze Should I Stay Or Should I Go od legendárních The Clash.

Zde opatřená sloganem Čůrej sem a čůrej tam a převzatá údajně z repertoáru skupiny The Pampers: „každej se rád vyčůrá/zadara i za bůra... čůrej doma, čůrej v Metru/jen nečůrej proti větru... ten, kdo hodně vody lemtá/přečůrá i prezidenta." Že to nezní ani trochu výchovně? Ale kdepak, jak lépe chcete dostat prcka na nočník?

Zde článek

 

 

Ve světě jsou roztodivné rozdíly ve výchově. Ilustrují to dva články, které vyšly v našem tisku brzy po sobě.

 

Dneska jsem NEJLEPŠÍ

 

V USA už se dělají přijímačky i do mateřských školek. A na nějaké dětské hry nemá naše dvouletá dcerka čas, píše newyorská spisovatelka Pátku Petra Gümplová

Budeme mít havajský den, budeme pozorovat brouky, hrát si na princezny, půjdeme na pláž,“ vyjmenovává nám Miss Beryl, co bude naše dvouapůlletá dcera dělat na malém letním táboře tady v Americe. „Je přece léto!“ říká skoro omluvně. V duchu jásám. „Ale nebojte se, nezapomeneme na matematiku a na abecedu,“ ujišťuje nás úzkostlivě.

Jen proboha žádná písmenka! To ji snad spíš nechte válet se po podlaze, řekla bych jí nejraději. To samozřejmě nemůžu. Vypadala bych jako naprostý blázen.

Dnešní americké děti mají ve školkách tvrdý vzdělávací režim. Když naše dítě na jaře nastoupilo do místní mateřské školy do skupiny dvouletých, dostali jsme balík materiálů. Mezi nimi také rozvrh hodin, z něhož bylo zřejmé, že každý den většinu dne děti „pracují“, tedy učí se písmenka, počty nebo dělají na nějakém „projektu“, který pak „prezentují“ ostatním. Jednou dvakrát týdně si čtou s paní učitelkou, mají společnou hru v kruhu, jógu a základy španělštiny. Naše Sofie je celkem bystrá a asertivní holčička a vrstevníky rychle dohnala. Jako většina dvou- až tříletých amerických dětí umí odříkat abecedu, pozná všechna písmenka, umí počítat do dvaceti a spočítat berušky či motýlky. A abych nezapomněla, umí určit, kde jsou na obrázku trojúhelníky, čtverce a osmiúhelníky. (Tím jsou Američané obzvlášť posedlí. „Má radši čtverec, nebo trojúhelník?“ zeptali se nás zcela vážně první den, kdy jsme ji tam přivedli.)

Na Mount Harvard!

Na něco, jako je free play, čili volnou zábavu, není čas. Poslední rok před nástupem do základní školy se americké děti musejí naučit číst a psát, protože v první třídě se očekává, že jsou schopné přečíst knížku a napsat o ní něco jako referát. Vím to, protože mi to popisují rodiče, s nimiž se přátelím. I pro ně je to novinka. Zatímco oni po sobě v mateřské škole házeli polštáře, cpali se sušenkami a zpívali dokola tři písničky, jejich děti takové pitominy ve školce nedělají.

Samozřejmě, najde se pár kritických hlasů, které poukazují na to, že místo časného učení by si děti měly prostě jen tak hrát, protože spontánní dětská hra je klíčová pro emoční a sociální inteligenci, bez nichž je intelekt k ničemu. Většina rodičů, které znám, je z drilu svých dětí tak trochu v rozpacích. Ale důležitější pro ně je představa, že jejich dítě úspěšně projde školním systémem a nakonec se dostane na slušnou vysokou školu, která automaticky zajišťuje dobře placené zaměstnání.

Dostat dítě na vysokou, neboli na college, jak se tady tomu říká, je absolutním vrcholem výchovy zdejších dětí. Nedávno jsem četla v New York Times, že firmy připravující středoškoláky na přijímačky jsou momentálně jedním z nejrychleji rostoucích byznysů v USA, kterého se vůbec nedotkla ekonomická krize. Společnost Ivy Wise, špička v oboru, jež pomáhá dětem dostat se na školy břečťanové ligy, jako je Harvard, Yale a Princeton, si účtuje za individuální přípravu studenta čtyřicet tisíc dolarů. (Ano, čtyřicet papírů za to, že vybzíkaným dětem pomůžou sepsat motivační dopis do přihlášky a řeknou jim, jakým koníčkům a dobročinným aktivitám se rychle naoko věnovat, aby vypadali zajímavě.)

A pozor, servis je dostupný i pro rodiče dětí a batolat. Právě v těchto dnech se newyorští rodiče dozvídají, zda byly jejich děti přijaty do těch nejvíce žádaných mateřských škol ve městě. Většina z nich zaplatila desetitisíce dolarů za kouče, který jejich děti připravoval na přijímací zkoušky a pomáhal rodičům sehnat doporučující dopisy. (Ne, nepletu se, mluvíme o přijímačkách a písemných doporučeních pro děti hlásící se do mateřské školky.)

Připadá vám to šílené? Mně naprosto. Současnou Ameriku ovládá panika, že mladá generace neobstojí v konkurenci s asijskými studenty. Já si myslím, že celé to šílenství kolem škol je projevem nového kulturního fenoménu. Dobře ho vystihuje hra, na kterou si v místních školách čas najít dokážou. Jmenuje se „kouzelná placka“ a spočívá v tom, že každý den dostane jedno dítě placku s nápisem „Jsem skvělý!“. A ostatní popořadě chválí dotyčné dítě a sepisují všechny jeho skvělosti na tabuli. To proto, aby měl každý příležitost uvědomit si jedinečnost, výjimečnost a cennost vlastního já. Vybudovat si dostatečnou sebeúctu a pozitivní vztah k sobě sama a naučit se oceňovat na druhých dobré vlastnosti. A všichni tak měli nejlepší předpoklady vyniknout v tom, co budou jednou dělat. Make a difference in the world, jak se tu říká. (Pokud možno jako celebrita, bohatý právník, úspěšný byznysmen nebo nejlepší sportovec.)

Šprt Potter

Dnešní děti jsou zkrátka někde jinde. Jsou sebevědomé, pozitivní a plné sebe sama, přesvědčené, že pokud se snaží a mají správnou školu, mohou dosáhnout čehokoliv. Antihrdinové je nebaví. V New York Times nedávno psali o tom, jak se učitelé literatury vypořádávají s prudkou ztrátou popularity kultovních knih, jako je Kdo chytá v žitě. Předchozí generace Holdena Caulfielda, hrdinu této skvělé knížky, milovaly. Jeho hledání opravdovosti v moři falešné morálky je hluboce oslovovalo. Dnešním dětem tento citlivý a odcizený mladík, jenž všude vidí šašky a pseuďáky, připadá jako totální psychouš, který si neváží toho, co má. (Měl by držet hubu a vzít si antidepresiva, napsal o něm údajně v referátu jeden patnáctiletý student.) Je to proto, že mladí Američané jsou posedlí tím, jak ve společnosti uspět, ne jak ji kritizovat. Nejvíc je zajímá, jak se dostat na prestižní školu. (To je taky důvod, proč děti milují Harryho Pottera. Je to premiant z exkluzivní školy.)

Zhruba v době, kdy naše dcera začínala letní tábor, dostala poštou vysvědčení ze své mateřské školky. Ve všech „předmětech“ excelovala. Stoprocentní ale nebyla. „Hele,“ říká manžel, s nepatrnou radostí v hlase, „má dvojku z chování.“ V kolonce „Jak reaguje na disciplínu“ jí zaškrtli „Dělá, co může“. To nejhorší hodnocení na škále. Jsme na ni pyšní.

  Lidové noviny, 31. července 2009

 

Politika výměny plen Současný britský styl výchovy je velmi liberální ještě ve škole. Pozor, anglické děti chodí do školy od pěti let! Zde celýtext.

Děti v britských školách neumí chodit na záchod. Úřady chtějí školit učitele. V britských školách přibývají děti, které stále ještě nosí plenky. Úřady tak plánují speciální tréninkový program pro školní zdravotní sestry a ostatní zaměstnance, aby se naučily s těmito dětmi správně zacházet. Vypracovaly totiž „politiku výměny plenek“.

Hlavní problém podle učitelů je v tom, že rodiče nedokážou naučit své dítě chodit na nočník ještě před tím, než ho pošlou do školy. Jsou prý příliš zaměstnaní, a tak jim na ně nezbývá moc času. Jiní, méně vytížení rodiče, naopak počkají, "až bude jejich dítě na školu úplně připraveno".

Některé školy dokonce začaly odmítat děti, které samy na záchod stále chodit neumí. Jak informoval britský list The Daily Telegraph, podle úřadů se ale jedná o diskriminaci. Rozhodly se tak, že v rámci "plenkové politiky" vyškolí zaměstnance škol, aby si s tímto problémem dokázali poradit. Charitativní organizace Education and Resources for Improving Childhood Continence (Eric) už připravila minimálně jeden kurz měsíčně pro zdravotní sestry a přemýšlí také oškolení samotných učitelů.

"Toaletní trénink je u dětí školního věku opravdovým problémem," říká Natasha Collinsová, vzdělávací koordinátorka a trenérka. "Co se týče trénování chození na nočník, neexistují žádná pevně stanovená pravidla. Platí ale, že by rodiče k němu měli přistupovat, až když je jejich dítě opravdu připraveno," dodává.

"Někteří rodiče to stále odkládají, protože si myslí, že jejich děti stále připravené nejsou. Mají tendenci ustupovat a říkat si "dobře, necháme to zatím být", tvrdí koordinátorka, která se domnívá, že toto chování má kořeny v jejich vlastní minulosti, kdy je rodiče doslova nutili chodit na nočník. "Myslím, že v dnešní době jsou rodiče více bezstarostní a svým dětem více naslouchají. To by mohlo být tím důvodem," myslí si o problému Collinsová.

Většina dětí se učí chodit na nočník ve věku mezi dvěma a třemi lety. Ve školkách se o malé děti stále někdo stará, ale když jdou do školy, často se stává, že tam nemají žádnou zdravotní sestru ani žádného dalšího zaměstnance, který by dítěti použitou plenku vyměnil.

Místní úřady v rámci své nové "politiky výměny plenek", chtějí přesně určit, kdo bude za přebalování zodpovědný. Dohlížet by na to měl buď osobně nebo alespoň tím, že bude celé akci "naslouchat". Chtějí se tak vyhnout případnému nařčení z obtěžování.

Rosemary Strokesová, bývalá učitelka a předsedkyně unie učitelů s názvem Voice, také tvrdí, že dětí, které nosí plenky, je stále víc. Podle ní by se dalo obecně říct, aby starost s těmito dětmi nepřipadala na učitele. Zároveň ale připouští, že spousta školních asistentů si myslí, že to není jejich práce.

 

Maminka diskutuje k tématu, a naopak zase druhý extrém přístupu ztělesňují  mimina, která nepotřebují pleny

 

U nás zachováváme zatím tradiční hodnoty. Snad k tomu přispěje  i  Kašpárek v rohlíku svou písní.

 

Související články:

Amy Chua - Krev, pot a slzy ve výchově

—————

Zpět