Fritz Riemann: Základní formy strachu

02.05.2008 14:49

 

Základní formy strachu

 

Problematikou typologie osobnosti vycházející z potřeb psychologické a psychiatrické praxe se zabývá kniha německého psychoanalytika Fritze Riemanna nazvaná Základní formy strachu. Titul vydalo nakladatelství Portál v roce 1999 jako desátý svazek edice Spektrum.

 

Knihu je jedním ze mých objevů z poslední doby. Text považuji za jeden ze zásadních zdrojů při uvažování nad psyché současného člověka.

Strach – bolestně poznávaná nutnost

Již první větou se autor strefuje do problému stupňující se současné snahy o hedonistický životní styl. „Strach patří nevyhnutelně k našemu životu.“ Jak vzápětí poznamenává, různé doby se dokázaly s bazálním pocitem ohrožení, který nutně pociťuje každý lidský jedinec, vypořádávat různými způsoby. Ani materiální zajištěnost, pohodlí, zdravotní péče a další vymoženosti současné doby nás tohoto pocitu nezbavuje a musíme se s ním, podobně jako naši předchůdci, vypořádávat.

Pocit ohrožení, pociťovaná úzkost či strach bývají zpracovávány různě, záloží na individuálních povahových rysech, výchově v dětství, způsobu, jak je malé dítě vedeno při  zvládání svých potřeb, náhlých hnutí a emocí. Riemann se opírá o teorii psychoanalýzy, k níž však nepřistupuje rigidně, ale rozšiřuje ji o poznatky jungiánské hlubinné psycholgie a dalších praxí ověřených přístupů. Díky autorovým cenným zkušenostem z vlastní klinické praxe tak vzniká přínosný integrující text. Autor detailně popisuje odlišné způsoby reagování na vývojové životní potřeby.

Riemann podává psychologickou charakteristiku čtyř odlišných životních trajektorií. „Za čtyřmi základními formami strachu jsou obecně lidské problémy, s nimiž se všichni musíme vyrovnat.“  Příčiny rozdílného reagování na základní životní situace nachází v komplikacích, které mohou nastat již ve vztahu matka-dítě v ranném dětství, ale i mnohem později. Své typy charakterizuje obecným popisem, charakteristikou jejich vztahu k lásce, dále vztahu k agresi, odhadem jejich životopisného pozadí a popisem příkladů. Kniha má nejen čtivé téma, ale zároveň přehlednou, srovnání usnadňující strukturu.

Schizoidní osobnosti

Prvním námětem je strach z ohrožení pocitu vlastní jedinečnosti v setkání s druhým člověkem. Tuto formu Riemann demostruje na extrémních případech lidí téměř naprosto uzavřených, žijících se sny o velkých úspěších, naplněných obrovskými ambicemi, avšak bez rozvinuté schopnosti komunikovat s okolním světem odsouzených k osudu podivínů, nepochopených, v běžném životě živořících jedinců. Na těchto příkladech dokazuje jak vystavěné vnitřní valy a zátarasy chrání docela malé já, které se v takto stísněných podmínkách nemohlo rozvinout. Tísněné strachem z projevení emocí, obavami ze zklamání, z neúspěchu. Což jsou věci, které se samozřejmě šťastnějším z nás podaří překonat. Právě zkušenost překonání překážky pomáhá naučit se, jak s nimi žít.

Depresivní osobnosti

Druhým typem strachu je depresivní stav člověka, který v protikladu k předchozímu typu považuje své já za bezcenné a upíná se ze všech sil na svůj protějšek, svého partnera. Strach naplnit své předpoklady a žít svůj vlastní osud, zahání podle Riemanna člověka k tomu, že se nadměrně identifikuje se svým partnerem, touží žít s ním tak, že vlastně přebírá i jeho zvyky a způsoby jednání. Riemann říká: „Tento strach je hluboce prožíván jako vytržení z vlastního bezpečí.“ Žít svůj vlastní osud znamená rozhodovat se a každá volba přináší určitou ztrátu. Z obav z takové ztráty dochází u tohoto typu k oslabení schopnosti rozhodovat se, výsledkem je odevzdání se osudu, naprosté spoléhání se na druhého. Ten se pak dostává pod tlak, všechno své usilí jako by směl vynaložit jen ve vztahu ke svému bojácnému a pasivnímu protějšku. Ze vztahu tak mizí polarita obohacujících se rozdílných osobností. Takový vztah často zaniká a kopírujícímu jedinci zbývá jen smutek, jako známka prázdné stagnace. Depresivní stagnace je tedy jiná, než schizoidní, jejíž příčiny byly popsány výše.

Nutkavé osobnosti

Třetím typem se Riemann dostává ke strachu ze změny. Zatímco předchozí typy demostrovaly strach člověka z neúspěchu ve vztahu k druhému či ke světu (schizoidní typ) nebo pocit ohrožení z nutnosti být sám sebou (depresivní typ), při strachu ze změny vzniká nutkání k opakování stále stejného rituálu, který by stvrdil neměnnost věcí, což člověku s pocitem ohrožení v tomto smyslu pomáhá navodit si iluzi nekonečné stálosti dosaženého stavu. Tak v extrémním případě dochází k formování nutkavé osobnosti. Příklad z knihy:
„Muž kolem třiceti let vlastnil rozsáhlou knihovnu. Přesto chodil stále do veřejných knihovem a své vlastní knihy nečetl s odůvodněním, že by mohl být někdy přeložen do místa, kde by nebyla žádná knihovna – a co by pak dělal, když už by měl vlastní knihy všechny přečtené?“
Anekdotický příklad předchází podrobnějšímu popisu příčin nutkavého chování. Může jím být například strach z rozchodu, zrady, rozpad vztahu, který si takový člověk nemůže připustit, protože by to ohrozil jeho sebehodnocení, a proto provádí stále stejné opakující se a vyprázdněné rituály. Může se i bránit něčemu novému, co je pro něj ohrozující proto, že by to příliš narušilo stávající běh věcí.

Hysterické osobnosti

Závěrečným typem jsou v knize hysterické osobnosti. Tvoří protiklad k nutkavým osobnostem, jelikož jejich životní potřebou není stálost, ale naopak potřeba změny. Neplatí pro ně žádná dohoda, ani logický argument, jakoukoliv rozpravu dovedou převracet naruby a pro své okolí jsou nečitelné a nepředvídatelné, alespoň do té doby, dokud jsou brány s plnou vážností. Riemann: „…jedná jakoby podle hesla ´Po mně potopa.´ Má naivní sklon doufat, že snad právě pro něj kauzalita a důsledky dějů neplatí, nebo alespoň ne v situaci, která se právě odehrává. Je tak vyplněn svým přáním, co by chtěl v daném okamžiku mít nebo čeho by chtěl dosáhnout, že si nevšímá možných důsledků; myslí takříkajíc jen finálně a přeskakuje kauzalitu, což mu může propůjčit nezvykle sugestivní působení.“

Dané typy se nevyskytují v životě v „čisté“ formě, což je ostatně u typologií obecné. Jedná se spíše o příčiny a krystalizační jádra, která do jisté míty předurčují směr lidského chování v dané situaci či vztahu.

Riemannův text vyšel původně v Německu již v roce 1961, ačkoliv některé uváděné příklady z praxe jsou ve své „literární“ zaznamenané podobě poněkud poplatné době a místu vzniku, na obecném přínosu a obsažnosti knihy to nic nemění.

   http://mitacek.blog.respekt.cz/c/2182/Zakladni-formy-strachu.html

 

 

A zde celý text knihy:


 

—————

Zpět