Edmondo de Amicis:Srdce

Edmondo De Amicis byl pro mne celý život spisovatelem jedné knihy, ta mi ale utkvěla v paměti. Netušila jsem, že byl tak plodný a ani nevím, že by jeho jiná kniha vyšla v češtině.

Jeho nejznámější román Srdce  (Cuore) je román pro děti od devíti let. Má  "antifeministický" podtitul román pro chlapce, já ho  radostně četla asi jako dvanáctiletá.

Kdo ho četl, určitě k němu zaujal nějaký postoj - vyvolává dvojí:

1. koncentrovaný sentiment,

2. koncentrovaný "vyšší princip mravní". 

Každý si může vybrat.

Protože si pamatuji u tohoto románu i grafickou stránku, hlavně ilustrace "Měsíčních povídek", podívala jsem se na něj z tohoto pohledu a pokusila se to sjednotit ve dva celky.

V prvním je přehled různých českých vydání tohoto románu, nezaručuji naprostou správnost, informace na internetu jsou velmi neúplné.

Srdce - různá česká vydání.pdf (767,2 kB)

Já osobně si pamatuji velké barevné ilustrace, ovšem v původním italské vydání a i v konečném českém vydání  z roku 2006 jsou asi ty černobílé "dřevoryty" od autorů Farragutiho, Nardiho, Sartoria.

A zde je anglické vydání a různá italská vydání tohoto románu, také bez záruky.

Anglické vydání a Ilustrace románu Srdce.pdf (5,3 MB)

Celý román v angličtině je možno najit  zde

Protože se zde pořád nabízí spojení vypjatých emocí románu s kýčem, přidávám kritická slova k tématu:

 Podmět a přísudek. Udivující hospodárnost výrazových prostředků. Měl Edmondo de Amicis na mysli při psaní jedné z nejpamětihodnějších stránek svého Srdce stylistický objev, který použil   Alessandro Manzoni ? Nejspíš neměl, analogie tu však je a nemůžeme ji opomenout. Franti, špatný kamarád, kterého vyhnali ze školy, se vrátí do třídy v doprovodu své matky. Ředitel se ho neodváží odmítnout, je mu líto udýchané, od sněhu zmáčené, šedivé a rozcuchané ženy. Tyto podrobnosti však zjevně nestačí vyvolat efekt, o který vypravěč usiluje, proto ji nechá se spoustou vykřičníků a v pláči vyprávět smutný příběh, v němž vystupuje krutý otec a ona sama se ocitá jednou nohou v hrobě. Ani pak si ale ještě není jist, zdali si čtenář uvědomil dramatičnost celé situace, a dodá, že odchází bledá a shrbená (vleče za sebou „vlňák") a hlava se jí třese, je ji slyšet, jak na schodech kašle.
V tom místě se ředitel obrátí k Frantimu a řekne mu „s přízvukem, který nahání strach: ,Franti, ty zabíjíš svou matku!' - Všichni se na Frantiho zadívali. A ten ničema se usmál."
Odstavec končí stylegmatem blízkým stylegmatu Manzoniho. Jenom však spojením podmětu s přísudkem. Poměříme-li výraz kontextem, zjistíme, že tu jde o něco docela jiného. Věta se v textu objevuje, zrovna když čtenář očekává od závěrečné věty nějaký nečekaný zvrat, aby v něm polevilo emotivní napětí, příliš dlouho udržované masivním hromaděním patetických efektů. Podstatné jméno vyslovuje velice tvrdý a příkrý odsudek, který je však směšný, jakmile jej poměříme skutečnými chlapcovými ničemnostmi. „usmál se" je pak něco docela jiného než „odpověděla", Frantiho úsměv je vlastně jeho vůbec nejohavnějším činem, a nic dalšího věta nenaznačuje. Franti je prostě ničema a tím to končí. Tento melodramatický výraz by se však hodil spíše na Jaga než neukázněného klučinu z turínského předměstí. Věta, která v tomto místě ukončuje crescendo, to není pochmurný akord, ale přímo rána na buben. Střízlivé a účinné stylegma je zde zcela a naprosto promarněno a vlastně pokaženo. I pedagogická lekce, kterou text mohl přinést, je neomaleností sdělení připravena o účinnost. Takový text předložený školákům jako vzor stylu se samozřejmě okamžitě promění v kýč. Jedinou polehčující okolností by pak mohla být už jen domněnka, že to nebyl záměr, ale nešťastná náhoda.

Cit: Umberto Eco. Skeptikové a těšitelé